Bádat může každý, říká ředitel mělnického archivu

Do mělnického archivu chodí podle ředitele Dalibora Státníka čerpat informace především studenti středních a vysokých škol.

Co všechno mohou lidé v archivu objevit?
Státní okresní archivy uchovávají vše, co důležitého bylo napsáno v daném okrese. V našem archivu tak jsou uloženy písemnosti všech obecních, měšťanských, národních, základních a středních škol, spolků a především archivy obcí a fondy místních národních výborů. Dále to jsou fondy okresních organizací, jako byly okresní úřady, okresní zastupitelstva , okresní národní výbory, ale také okresní soudy. A množné číslo je na místě, protože jsou u nás uloženy identické fondy bývalých okresních orgánů z Kralup nad Vltavou, i když tamní okres existoval jen v letech 1913 až 1960.

A co starší dokumenty?
To jsou pak fondy farních, tedy skoro výlučně římskokatolických úřadů, cechy, osobní pozůstalosti významných regionálních osobností a archivy měst Kostelce nad Labem, Mšena a především Mělníka. Problémem je, že během času mnoho písemností zaniklo, ztratilo se nebo bylo zničeno. Vzpomeňme jen na ničivé požáry, kterým padly za oběť mnohdy celá města, například na strašný požár Mšena roku 1867 nebo vypálení obce Konětopy během květnového povstání v roce 1945.

Archivujete i novodobé dokumenty?
Ano, archivujeme a doplňujeme sbírku soudobé dokumentace. Máme výbornou dlouholetou spolupráci s městem, Masarykovým kulturním domem nebo s politickými stranami, které na nás pamatují a své propagační materiály nám vzorně předávají. A právě z této sbírky soudobé dokumentace pořádáme výstavy, jako na podzim minulého roku k volbám v prostorách radnice a tamtéž chystáme výstavu v dubnu letošního roku o kultuře na Mělnicku.

Co badatele nejčastěji zajímá?
Studenty nejčastěji prameny ke svým kvalifikačním pracím, často studují právě různé spolky, archivy obcí, vyhledávané jsou ale také regionální noviny a tiskoviny od konce 19. století. Pro starší období i údaje z městských knih, listin, velmi oblíbené jsou obecní, školní a farní kroniky.

Je hodně lidí, kteří se snaží hledat své předky?
Ano je a řekl, bych, že jich přibývá. Svědčí to o postupném přejímání západních vzorců chování, neboť v zahraničí je dohledávání předků a rodinné historie významnou volnočasovou aktivitou.

Najdou vždy, co potřebují?
Většinou je musíme odkazovat na státní oblastní archivy, v nichž jsou uloženy matriky narozených, oddaných a zemřelých. Přesto ale můžeme poskytnout alespoň dílčí údaje pro konec 19. a 20. století například z protektorátní policejní evidence a z evidence domovských příslušníků, majitelů domů, čeledě nebo vojáků na dovolené, které vedly obecní úřady. V některých případech se dochovaly a jsou uloženy právě u nás.

Je možné něco z toho vyhledat na internetu?
Úspěšně se rozvíjí program digitalizace matrik a jejich vyvěšení na archivních webových stránkách. Státní oblastní archiv v Praze sleduje tento trend a první digitalizované matriky jsou přístupny na www.actapublica.eu.

Navštěvují archiv spíše mladí nebo starší lidé?
Řekl bych, že je to podobné, jako s návštěvností jiných kulturních a společenských akcí. Už dávno jsem si všiml, že na mnoha přednáškách jsou jednak mladí lidé a pak starší, senioři a že chybí střední generace. A to bylo ještě před listopadem, kdy nebyly nároky na pracovní výkonnost takové, jako nyní. Valnou část našich badatelů tvoří studenti různých škol počínaje naším mělnickým gymnáziem.

Takže lidí středního věku do archivu mnoho nechodí.
Je jich opravdu nejméně. Vedle studentů pak přicházejí většinou starší kronikáři, zájemci o místní vlastivědu.

Vypráví vám badatelé své příběhy, kvůli kterým archiv navštívili?
Vypráví, hlavně starší lidé, kteří hledají dokumenty, které nějakým způsobem posilují jejich právní nároky, tedy restituční a rehabilitační. Mnohdy nás také badatelé zasvěcují do svých pátrání po vlastivědě a nejbližším okolí své obce. Je to jako všechno krásně reciproční. Nejen badatel, ale mnohdy se také archivář dovídá mnoho zajímavého a podnětného a právě tento vzájemný dialog je oboustranně obohacující.

Kolik badatelů průměrně ročně přijde?
Za loňský rok nás navštívilo více než sto badatelů. Někdy ale v naší malé badatelně máme v pondělí a ve středu, kdy jsou badatelské dny, téměř plno.

To není až tak mnoho.
Náš archiv je celkem skromné, i když významné pracoviště, kam si zatím nacházejí cestu opravdu vážní a zasvěcení badatelé.

Musí se dopředu objednat a nahlásit, o co se zajímají?
Povinné to není, ale je to z mnoha důvodů lepší, protože můžeme s předstihem příslušný materiál vyhledat a připravit, což je jen málokdy možno udělat na počkání. Mnozí badatelé nás kontaktují, jejich první návštěvu tak s nimi dohodneme a pak už nemusí čekat a ztrácet čas. Hlavně u přespolních badatelů je to opravdu užitečné.

Co bádání stojí?
Bádání je pro všechny v zásadě zdarma.

Neuvažujete o zpoplatnění?
Tendence zpoplatnit vystavení badatelského listu jako třeba čtenářský průkaz v knihovně paušálním, spíše ovšem symbolickým poplatkem, se objevují, ale zatím nebyly realizovány.

Má zájem o bádání zvyšující se tendenci?
Obecně zcela určitě. Před listopadem bylo bádání v archivech docela exkluzivní záležitostí a zvláště okresní archivy byly takovou popelkou. Od devadesátých let křivka badatelských návštěv strmě stoupla a od té doby se udržuje na stabilní úrovni.

Může si badatel domů odnést kopie dokumentů, o které se zajímá?
Ano, za poplatek několika korun za stránku kopie. Zcela zadarmo je používání vlastního skeneru nebo fotoaparátu, což badatelé využívají.

Takže si člověk může vytvořit svůj malý archiv.
Někdo si myslí, že tím archivy ztratí na své výlučnosti, když se budou pořizovat jakoby soukromé archivy, ale mohu ze zkušenosti všechny ubezpečit, že přefotografovat si celý archiv je nemožné a ani to není účelné.

Do jaké doby vlastně archiválie sahají?
Nejstarší listinou v našem archivu je listina Jana Lucemburského z roku 1336 a archiválie sahají prakticky do dnešní doby, protože je stále doplňujeme systematicky takzvanými skartačními prohlídkami u obecních úřadů, škol a dalších organizací.

A největší vzácnost mělnického archivu ?
Skutečným klenotem je známý evangeliář západoevropské provenience z 12. století. Tím tedy posunujeme časový rozsah našeho archivu ještě o více než století, který byl kdysi v majetku zřejmě mělnické kapitoly, posléze proboštství a profesor Josef Stáhlík jej pak znovu objevil a získal pro archiv.

Je k nahlédnutí?
Evangeliář byl naposled vystaven při příležitosti Dnů evropského dědictví loni v záři v kanceláři starosty města na radnici a nyní se digitalizuje, aby mohl být veřejnosti prezentován mnohem častěji.

Je přístupné všechno, co je v archivu uloženo?
Obecně ano. Nepřístupny jsou materiály mladší třiceti let, hlavně ovšem ty, které vznikly po roce 1990, dokumenty obsahující citlivé osobní údaje a pak fondy dosud nezpracované.

Stalo se, že by některý návštěvník v archivu kradl?
Ano, ale naštěstí ne v našem archivu. Dopady pro badatelskou veřejnost a archiváře jsou velmi nepříjemné.

Co máte na mysli?
Přijali jsme striktní opatření, že badatelům je předkládáme jen omezené množství písemností na den a ty všechny by měly být očíslovány, aby mohla být při výdeji i při vrácení překontrolována jejich úplnost. Také z tohoto důvodu je lepší předem badatelskou návštěvu ohlásit, abychom mohli archiválie spočítat a pročíslovat.

Nosí vám lidé nějaké věci z pozůstalostí?
Ano nosí, nejrůznější rodinné památky nebo věci, které někdy získali nebo našli a někdy to jsou, jako v poslední době archiv celé jedné obce, skutečné poklady. A děkuji jim za to.

Co všechno přijmete?
Myslím, že skoro všechno.

A co vydavatelská činnost?
Ve spolupráci s regionálním muzeem jsme minulý rok vydali 7. číslo mělnického vlastivědného sborníku Confluens a podíleli jsme se na vydaných dějinách Mělníka.

Letos něco chystáte?
S dalším nakladatelstvím připravujeme obrazovou publikaci o konci druhé světové války na Mělnicku. Uvítáme tak fotografie, obrazovou dokumentaci, vzpomínky a paměti. V případě, že by se s nimi lidé neradi loučili, máme zájem i o kopie, které bychom si pořídili ve vlastní režii. Můžeme nabídnout i menší finanční odměnu.