Barbora Benešová: Začínám psát po osmé večer

Další díl své prvotiny Bez volby, který na podzim loňského roku vycházel na pokračování na stránkách Deníku. Pod názvem Apokalypsa se skrývá katastrofický scénář opět na pomezí žánrů sci-fi a fantasy.

Druhý díl jste psala už na podzim. Kdy se na něj mohou čtenáři těšit?
Druhý díl měl spatřit světlo světa už na konci minulého roku, nastaly ale nejrůznější komplikace. Věřím, že první výtisky sjedou z výrobního pásu už někdy během léta. Myslím, že i druhý díl si budou moci čtenáři v Deníku znovu přečíst celý.

Navazuje druhý díl tam, kde se čtenáři s hlavními hrdiny loučili, nebo se k jejich osudům vracíte až po delší době?
Mezi první a druhým dílem uběhla spousta let a hlavní hrdinové Billy a Emily jsou trochu odsunuti do pozadí. Rodičovské zájmy přebily jejich dobrodružné povahy. Mohu prozradit, že by jim nikdo nevěřil jejich minulost. Boj o holý život jen těžko uvěříte středoškolské učitelce a novináři místního plátku. Poklidný rodinný život ani tak nedá Billymu spát, noční můry ho neopouštějí.

Můžete naznačit něco z děje?
Billy a Emily sice vedou poklidný rodinný život, ale už z názvu je jasné, že i ve druhém díle budou muset bojovat. Hlavní hrdinkou se ovšem stane jejich dcera, která se v tomto ohledu potatila a zdědila ve značné míře otcovy schopnosti, které bohužel užívá velmi nepřiměřeně. K tomu všemu se ještě přidává její adolescentní věk.

A co třetí, závěrečná část?
Třetí díl má zatím kolem sta stran. Vím přesně, jak příběh skončí, i hlavní zápletku mám vymyšlenou, ale zatím jsem ztroskotala na mrtvém bodě. Už několik měsíců nevím přesně, jak dál. Ale to se mi stalo i při psaní obou předchozích dílů. První díl ležel dokonce dva roky v šuplíku než se dočkal dokončení. Výjimkou u třetího dílu je, že těsně navazuje na díl druhý.

Knihu jste psala zejména pro teenagery, odezva čtenářů Deníku ale ukázala, že baví i dospělé. Překvapilo vás to?
Musím přiznat, že mě překvapilo i to, že kniha baví teenagery, protože jsem tuhle „pohádku“ původně psala především pro sebe a pro pobavení své rodiny. Jsem realista a nepouštím se po stopách Stephanie Meyersové či J.K. Rowlingové. I tak je to ale hezká představa.

Nosíte v hlavě nějaké nápady na další knížku?
V době, kdy jsem na čas uložila k ledu třetí díl trilogie, jsem rozepsala nový román. Tentokrát jde o autobiografii. Prošla jsem si peklem se svým bývalým přítelem... Teď jsem dokonce odhalila i věci, o kterých jsem chtěla původně mlčet, zážitky, o kterých nikdo nemá ani tušení. I moje dvě „nové“ děti si prošly v raném dětství děsivou zkouškou, nakonec ale všechno dobře dopadlo. Dějem se prolínají dva životní příběhy, které se na svém konci spojí.

Když přijde nápad, co pak následuje? Píšete si předem dějovou linii a charaktery postav?
Nápad se nejdříve musí pořádně rozvinout. Často mě napadají nové věci třeba při sledování filmů nebo čtení knih, sama bych totiž hlavní hrdiny poslala jinou cestou. Potom nad tím dlouho přemýšlím a nakonec příběh zavrhnu, protože se až příliš podobá filmu nebo knize. Dost často nápady vycházejí ze situací, které jsem prožila. Jsem jednoznačně tragéd, proto si vybírám jen ty špatné zkušenosti. V hlavě si je potom upravím, před spaním si přehrávám jednotlivé scény. Pamatuji si, že už jako holka jsem psala povídky, tehdy většinou zamilované. Když mě kluk nechtěl, hned jsem se mu v povídce pomstila.

Když se točí film, začíná se scénou z poloviny nebo závěru, je to u vašich knížek podobné, nebo procházíte dějem tak, jak plyne?
Záleží, co mě napadne jako první, ale většinou začínám předmluvou, ale potom klidně skočím na epilog nebo poslední dějství. Nepíšu příběh chronologicky, přecházím z jedné scény na druhou. Proto se taky stává, že hlavní hrdinka píše sms zprávu a až o deset stran dále dostane svůj první mobil. Od toho jsou potom dějové korektury, naštěstí mám kamarádku, která je schopna takové nedostatky vychytat.'

Od vydání první knížky došlo ve vašem životě k zásadním změnám, místo dvou dětí jich máte najednou pět. Jak se to stalo?
Vlastně úplnou náhodou. Do mého života vstoupil muž se třemi dětmi, dvě má dokonce ve vlastní péči, což už podle mě o člověku hodně vypovídá. Myslím, že málokterý chlap by dokázal sám vychovávat dvě děti.

Jak funguje tak početná domácnost?
Velmi těžko, teprve se spolu učíme žít. Ale všechny čtyři děti, které s námi bydlí, jsou naštěstí hodné a dá se s nimi celkem domluvit. Na radu kamarádky, která mi řekla, že nezná tak početnou rodinu, kde by například rodiče myli nádobí, jsem zavedla služby. Každý den se děti musí o něco postarat, i když jen ty tři nejstarší. Ovšem nejsložitější je doprava, všichni se do jednoho auta totiž nevejdeme a zatím jsme si sedmimístné auto nepořídili.

Nejsou teď vašimi hlavními rolemi chůva, kuchařka, uklízečka a taxikářka? Máte vůbec čas na psaní?
Naštěstí jsem se naučila spát minimum času, už nepotřebuji na spánek osm hodin. Trvá to, než si člověk zvykne, ale jde to. Na druhou stranu nevím, jak dlouho to vydržím. Píšu dopoledne, to je čas na práci, abychom měli peníze. Děti jsou ve škole a ve školce a ta nejmladší ještě alespoň dvě hodiny spí.

A potom to začne...
Roční dcera se vzbudí, musím ji nakrmit, ale naštěstí si umí chvílemi hrát sama. Ovšem jakmile zasednu k počítači, abych něco napsala, hned chce psát se mnou a buší mi do klávesnice. Odpoledne neudělám nic, děti se vracejí ze školy. Čekají nás úkoly, největší problém máme s nejstarším dvanáctiletým Dominikem a matematikou. Musím se přiznat, že při vysvětlování cítím, jak se ve mně doslova vaří krev. Puberta mi nepřipadala tak děsivá, když jsem ji sama prožívala, ale v roli rodiče mám často chuť to vzdát. Večer po osmé hodině jsou všichni uklizeni v postelích a já mohu konečně zasednout a psát. Mnohdy ani neřeším špinavé nádobí od večeře, pokud děti nedonutím ho umýt.

Co kromě psaní vás těší?
Na žádné další záliby už mi čas nezbývá, ale představy, jak si v důchodu budu užívat, jak budu číst knihy, na které nemám čas a jak budu cestovat po českých památkách, mě naplňují chutí do práce.

Zajímáte se hodně o Afriku, je naděje, že se tam podíváte?
Naděje je vždycky, ale v současné situaci to opravdu moc nadějně nevypadá. Já už vlastně v Africe byla, sice jen v Tunisku, ale i tak už je to pro mě Afrika. Chtěla bych se podívat do střední Afriky, Republika Kongo, Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo, kam je teď přístup složitější, ale i Keňa a Uganda jsou zajímavé. Nejvíc mě lákají lidé, původní obyvatelé, jejich způsob života, náboženské zvyky, ale i jídelníček. Jsou to jen mé sny, ale na snění není nic špatného.