Jiří Srnec: Jsem rád, že žiju v barevném světě

Děti i dospělí se mohou těšit na scény Kufry, Houslista, Lampy, Ryba, Kouzelník, Kůň a Pradlenka. Právě Pradlenka je přitom nejmilejší scénou Jiřího Srnce. „Jde také o vůbec první scénu, která pro černé divadlo vznikla, vlastně ještě před oficiálním založením Černého divadla,“ říká Jiří Srnec.

Černé divadlo prý pochází z dávné Číny, kde patřilo ke kouzelnickým představením. Má ještě v dnešní podobě něco společného s kouzlením?
To, co dělá naše divadelní společnost, s kouzelnictvím nemá nic společného. Jde spíš o magii. Trik který využívá nedokonalost lidského oka – že černé na černém se stává neviditelné – je využíván v přírodě od nepaměti. Černé divadlo ve staré Číně mělo do černého divadla, které děláme my, ještě hodně daleko.

Když jste se poprvé setkal s černým divadlem, byla to láska na první pohled?
Na DAMU v roce 1958 při klauzurní práci, před paravánem potaženým černým sametem, do černých trik a sukní oblečení spolužáci zmizeli a k vidění byly pouze objekty, které drželi v rukách. Byla to „náhoda“, nebyl to tehdy záměr. To, že jsem následně založil divadlo, které tohoto principu využívá jako stěžejního, svědčí o tom, že to skutečně byla láska na první pohled.

Vzděláním jste loutkář a grafik. Snoubí se obě tyto profese i ve vašem působení v černém divadle?
Maturoval jsem na grafické škole, studoval na hudební konzervatoři a na DAMU scénografii loutkářské katedry. Ukázalo se, že má studia se dodnes uplatňují při práci s divadlem. Černé divadlo by určitě nevypadalo, tak, jak vypadá dnes, kdybych některou z těchto škol nenavštěvoval.
Vaše černé divadlo dosáhlo světového úspěchu hned v začátcích v šedesátých letech ve Skotsku. Pamatujete si ještě emoce, které následovaly?
Do Edinburghu, na náš 1. mezinárodní divadelní festival, přijel soubor deseti do té doby neznámých herců. Umíte si představit naše nadšení, když jsme se vraceli domů do Československa se smlouvou na pět divadelních festivalů v Austrálii, v Perthu, Brisbeine, Adelaide..., a do západní Evropy.

Dalších skoro padesát let jste sklízeli úspěchy po světě, jsou diváci všude stejní?
Poezie našeho divadla spočívá na hře objektů, věcí, kterými je člověk obklopen. Věci, které člověk vyrobil, užívá, vytváří na celém světě podivuhodný vztah, který je všem lidem velice srozumitelný. Židle, hůl, zavazadla, kufry...Všichni vědí, že nožem můžeme ukrojit chléb i ublížit. Citlivost na hru objektů ve vztahu k člověku je všude téměř stejná, ale reakce publika je rozdílná. V Japonsku je v průběhu představení naprosté ticho, skoro jako by bylo divadlo prázdné, až při děkovačce propukne obecenstvo v bouřlivé ovace a neskrývá nadšení. Oproti tomu například v Latinské Americe víme o divácích velice dobře už od samého začátku představení. Nezřídka atmosféra připomíná spíš fotbalové utkání.

Teď máte i scénu v Praze, kde přesně a jaká představení tam hrajete?
Studijní scénu, kde připravujeme inscenace, máme na Zbraslavi. Od dubna budeme hrát v centru Prahy Na Příkopech v divadle Broadway. Tam budeme hrát veškeré inscenace, které budeme mít v danou chvíli na repertoáru. Je to pro nás po deseti letech konečně prostor, kde budeme moci uvést i náročnější inscenace.

Kdysi jste někde řekl, že černé divadlo je pro vás tajemstvím věcí. Je to tajemství srozumitelné pro každého?
K mojí radosti ano, pro každého. O čemž svědčí jednapadesát let cest po všech kontinentech a sedmasedmdesát divadelních festivalů.

Kdo se na mělnickém přestavení bude spolu s vámi podílet?
Deset členů souboru: Ondřej Feřtek, Michal John, Vladimír Kubíček, Jan Páleník, Milan Vojtíšek, Lucie Vojtíšková, moje žena Dana a naše tři děti, Jiří, Adéla, Anna.

Jaká hudba bude černé divadlo v Mělníku provázet?
Scénickou hudbu k představení, se kterým přijíždíme, jsem komponoval nejčastěji při zkouškách. U celovečerních inscenací, z nichž diváci také uvidí některé scény, například Rybu nebo Lampy, jsem muziku psal na obrazový scénář.

Jak náročná je příprava scény, když někde hostujete?
Díky šikovnosti našich techniků je scéna většinou hotova, včetně světel a zvuku, do tří hodin. Samozřejmě záleží na vybavení divadla. Především v Latinské Americe jsou divadla velice špatně vybavena a stavba se mnohdy protáhne až na neskutečných šest hodin.Rekord byl snad při posledním zájezdu ve Venezuele, kdy na jevišti nebylo nic – pouze holé stěny a podlaha. Scénu jsme stavěli téměř deset hodin.

Herci v černém divadle jsou oblečeni výhradně v černé. Nosíte černou i v civilu, nebo jí máte z jeviště dost a už vás nebaví?
Černá barva je pro mne jako pro malíře nedotknuté bílé plátno. Jsem rád, že žiji v barevném světě. Černou nosím často.
Tmavě oblečení herci mají za sebou černé pozadí, tím se stávají neviditelnými. Byl jste někdy situaci, kdy byste se rád stal na chvíli neviditelným?
H.G. Wells napsal román neviditelný. Být neviditelným je opakem, že je člověk viděn. Na cestách s divadlem všemi kontinenty nás vidělo pět milionů diváků. Jsem tomu rád.