Jiří Vaněček je doma ve Lhotce, vzdálené od Mělníka sotva devět kilometrů. Říká se jí brána do Kokořínska. „U nás je řada hezkých míst, která bych rád namaloval, ale stále se k tomu nemohu dostat. Je to stejné, jako když Pražan přizná, že ještě nebyl na Hradčanech, právě proto, že tam může jít kdykoli," říká Jiří Vaněček, pražský rodák, který se po dětských letech v Roudnici nad Labem do hlavního města opět vrátil. „Až na penzi jsme s manželkou přišli do Lhotky, kde jsme si pořídili domek, původně na volné dny nebo letní dovolené," vypráví Jiří Vaněček. Většinu svého profesního života strávil absolvent pražské vyšší školy uměleckého průmyslu v novinách. „Nejdéle, skoro čtyřicet let, jsem působil v tehdejším Týdeníku Televize, jako grafik a později art direktor. Byl jsem tam spokojený," vzpomíná Jiří Vaněček, jehož tatínek byl architekt a maminka, jak bylo tehdy běžné, v domácnosti.

Jaká byla práce grafika v novinách v době před počítači?
Grafik měl blízko především k ilustrování, tehdy byly v novinách a časopisech časté ilustrace, například u povídek nebo fejetonů. Ale s počítači jsem se setkal brzy, právě v Týdeníku Televize byla jedna z prvních redakcí v Česku, která měla počítačovou techniku. Tehdy jsem mohl radit ostatním, dneska jsem rád, když mi radí vnuk.

Ilustroval jste na zakázku i řadu knížek, líbily se vám všechny příběhy?
Podmínkou bylo samozřejmě přečíst každou knížku, kterou jsem ilustroval. Měl jsem štěstí, že pro mě všechny měly své kouzlo.

Mohl jste sám volit techniky, kterými jste na knižních ilustracích pracoval?
To bylo předem dané, většinou šlo tehdy o černobílé perovky nebo nejvýš s jednou barvou. Jen u dětských knížek byly ilustrace plně barevné. Ta práce mě těšila, ale pokaždé jsem pak rád utíkal k malování obrazu, do kterého mi nikdo nemohl mluvit.

Z vašich obrazů, plných jasných barev, je jasné, že máte rád krajinu a vodu.
Jsem znamením ryba, někde se to muselo projevit. Krajina, ta česká i v dalších evropských zemích, mě stále těší. V poslední době ale maluji především podle svých dojmů, které ve mně probouzí. Je to moje varianta krajiny, ne zaznamenání věrné podoby.

Je mělnická výstava, která zahrnuje asi sedmdesát obrazů, přehlídkou vaší životní tvorby?
Asi by se to nabízelo, když je malíři osmdesát, ale většina obrazů pochází z posledních zhruba deseti let. Mám doma spoustu kreseb, lidi však baví spíš oleje. Ale přece jen tu jednu kresbu mám, svůj autoportrét, který pochází z doby před šedesáti lety.

Kolik času věnujete malování?
Maloval bych nejraději každý den od rána až do večera, ale když máte domek s velkou zahradou, musíte se mu také věnovat.

Máte jako malíř nějaký sen, který zatím čeká na splnění?
Jet na cestu kolem světa, všude malovat a pak z obrázků sestavit knížku. Ale to je skutečně jen sen…