Jak jste se k malování dostala?
Jako každé dítě v dětství a nějak mi to vydrželo přes pubertu, což je důležité, že člověk neměnil zájmy a zůstal u toho. Malování mě začalo více zajímat až po základní škole.

S čím jste začínala?
Jako každá holka jsem malovala princezny. Když jsem chodila do vyšších tříd na základní škole, tak už jsem zkoušela různá zátiší a krajiny. V Lidové škole umění ve Mšeně mě to nadchlo, protože jsme malovali podle modelů, to bylo opravdu už takové malířské prostředí, které člověk doma neměl.

Hlásila jste se na střední školu s výtvarným zaměřením?
Spolužačka šla na střední školu do Bechyně na keramiku, také jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem neměla odvahu a šla jsem na mělnické gymnázium.

A co bylo dál?
Po gymnáziu jsem to zkoušela na umělecko – průmyslovou školu. Nemohla jsem se tam ale dostat, protože jsem ani nevěděla, co po mě budou u přijímaček chtít, takže první pokus byl neúspěšný.

Malovala jste při studiích na mělnickém gymnáziu?
Od patnácti let jsem chodila na Lidovou školu umění do Mšena, protože v Mělníku byly jen hudební obory. Byly to jen tři roky, než jsem se zkoušela poprvé dostat na vysokou. Brali dva studenty na obor a pak ještě dva na odvolání. Velkou roli v tom hrály různé politické vlivy. Po gymnáziu jsem si udělala dvouletou nástavbu na střední výtvarné škole.

Kdy se vám nakonec podařilo dostat se na vysokou?
Říkala jsem si, že vysokou už snad ani zkoušet nebudu, když jsem ale viděla, že to zkusili všichni spolužáci, tak jsem šla taky. Zase jsem se ale nedostala. Tři roky jsem pracovala v Praze. Nakonec se to povedlo, takže jsem se tam vlastně dostala napošesté.

Jakou techniku používáte?
Po škole jsem se začala věnovat grafice. Grafických technik je několik, já dělám lept. Dříve jsem dělala i pár suchých jehel, to se jehlou škrábe do měděné nebo zinkové desky bez jakéhokoli leptání.

Jaký je postup u techniky leptu?
Zinkovou nebo měděnou desku vyleštím lešticí pastou a její hrany strhnu pilníkem. Deska se odmastí lihem. Za tepla se na ni nanese speciální povrch podobný asfaltu, vezme se váleček a po celé desce se z něj rozválí takový film. Potom se to očoudí svíčkou, znovu nahřeje a saze ze svíčky se vpijí do filmu. Vznikne tak černá plocha. Na desku se pak zrcadlově obráceně ryje to, co tam chcete mít. Rýhy se pak zaleptají kyselinou. Čím více je to v kovové desce do hloubky proleptané, tím je ta část grafiky tmavší. Po zaleptání se deska znovu odmastí lihem a je hotová. Rozmíchají se tiskařské barvy, které se do vyškrábané plochy rukou vtírají tak, aby v konečné kombinaci působily nenásilně. Deska se pak položí na kovovou plotnu s kovovými válci, které se točí proti sobě, mezi tím jezdí a obtiskává se na navlhčený papír. Na každý výtisk se musí znovu nanášet barva. Navlhčený papír se musí sušit a lisovat. Potom se grafika podepíše a je hotovo.

Kolik kopií grafiky se dělá?
U téhle grafické techniky je určeno sto kusů jako originál. Najednou je nemůžu dát vytisknout, protože je to opravdu dost drahé. Dříve jsem si něco tiskla sama, ale je to náročně, takže si vždy nechám pár výtisků udělat.

Kde se inspirujete?
V přírodě. Už od dětství jsme s rodiči hodně chodili do přírody. Také v literatuře, v divadle nebo v hudbě.

Ilustrovala jste knihy?
Dělala jsem ilustrace k básním nebo grafický doprovod. Dělala jsem od Seiferta báseň Víno a čas. Potom Píseň o Viktorce, to už byla taková bibliofilská knížka, moc mě to bavilo, ale bylo to určeno jen pro sběratele. Pak jsem ilustrovala i knihy, byl to například třetí díl Arabely, romány Král a šašek či Robin Hood.

Co nejčastěji malujete?
V současnosti spíš postavy, ale přírodní prvky tam vždy jsou. Vyloženě krajiny jsem nikdy moc nedělala.

Malujete obličeje. Jsou vymyšlené nebo podle modelu?
To, co dělám teď, je z mojí hlavy. Na škole bylo zase všechno podle modelu.

Jak dlouho grafika trvá?
Nejhorší je nápad, práce už není taková. Nedá se to měřit na hodiny nebo dny. Někdy si k tomu nesednu, jindy na tom pracuji dlouho a jde mi to tak nějak samo. Vždycky je asi lepší počkat a nespěchat.

Máte nějaké náčrty, které jste nikdy nezrealizovala?
Mám. K některým se i vracím, prohlížím si je a říkám si, že by se z toho ještě dalo něco udělat. Něco si nechávám a vracím se k tomu.

Jaké práce si nejvíce vážíte?
Vážím si Písně o Viktorce. Sběratel, pro něhož jsem ji ilustrovala, ji daroval panu Seifertovi. Prý se mu to líbilo. Napsal mi do ní věnování.

Kde vystavujete?
Vystavuji v Divadle U hasičů v Praze do půlky února. Na letošní rok plánuji výstavu v Atelieru v Kladně, v kralupské galerii VK 37 a v Čáslavi.

Olga Vychodilová
Je jí šedesát let, žije v historické části Mělníka, kde má i svůj ateliér. Vystudovala mělnické gymnázium, střední výtvarnou školu a vysokou školu umělecko průmyslovou. Ráda čte, má ráda poezii, a hudbu. Občas zajde do divadla nebo do přírody.