Zpěvačku Lenku Ducháčkovou baví rockové balady

Zpěvačka roku a k tomu vítězka celé hudební ankety Mělnický Otík 2011, která za sebou nechala i všechny zpěváky a skupiny nominované fanoušky.
Lenka Ducháčková, dáma s klávesami, která má ráda rockové balady, léto na zahrádce a své město. „Za ceduli Mělník bych se neodstěhovala,“ říká zpěvačka, která hraje především na svatbách, zábavách nebo večírcích.

Když byla malá, chtěla zpívat a hrát na klavír. Doma jí ale koupili housle. V mělnické hudebce pak na ně hrála až do třinácti let, kdy přišla na řadu kytara.

„S kytarou jsem zpívala folkové písničky, přestože jsem poslouchala spíš rockovou muziku. Vedl mě k ní strejda, zatímco mí vrstevníci dospívali s Michalem Davidem, u mě v pokojíčku se rozléhali AC/DC, Yes nebo Alphaville,“ vzpomíná na dětská léta.

Už tehdy skládala své písničky. Která byla první? „Bylo mi jedenáct a zpívala jsem samozřejmě o lásce,“ vypráví. Teď už prý má písniček nejméně na tři cédéčka, do světa je ale zatím neposílá.

Jen na svatbách hrává dárkové písničky pro páry. „Předem mi ženich s nevěstou každý o tom druhém napíšou pár řádek mailem, podle toho pak přímo pro ně složím písničku,“ vysvětluje.

Jinak prý chtějí lidé slyšet známé písničky, aby si mohli také zazpívat. Hraje proto především české a slovenské hity. Na přání prý pokaždé dojde na Šenkýřku, nějakého Gotta a dechovku: „To mě překvapilo, že o dechovku stojí i mladí lidé, rádi na ni tancují.“ Sama nejraději zpívá pomalé rockové balady, například od Zuzany Michnové, Ládi Křížka, Dana Bárty… Stále sleduje, co lidi baví. A přidává nové písničky. Mezi posledními byla třeba Půlnoční od Václava Neckáře a Umakartu.

S pamětí potíže nemá, všechny texty si pamatuje. Když sama skládá, začíná pokaždé muzikou. Teprve s náladou, kterou v ní probouzí, přicházejí slova. Nahrávací studio má stále u sebe. Stejně jako virtuální kapelu. Po letech s kytarou si pořídila šikovné klávesy, se kterými i vystupuje.
„Dlouho jsem hledala skupinu, se kterou bych mohla zpívat. Sem tam jsem s některou na chvíli byla, ale jen na záskok. Až před pěti lety jsem se spojila s muzikanty, dělali jsme společně autorský muzikál Cesta naděje, o lásce a dobru, které vyhrává nad zlem. Ve skutečnosti to tak ale nebylo… Byl to rok hezké práce a smutné i cenné zkušenosti na závěr,“ říká Lenka Ducháčková.

Když pak zjistila, že může mít nástroj, který dokáže nahradit celou kapelu, začala hrát sama. A sólová dráha ji těší. Teď, kdy začíná hrát i na plesech, ale začíná přemýšlet, že by se jí do týmu hodil i nějaký šikovný zpěvák. Nemá prý ale čas ho hledat.

Oporou je jí především manžel, bez kterého by se neobešla, je totiž technikem, řidičem i ochrankou zároveň. Věrnou posluchačku i kamarádku má ve své osmnáctileté dceři. „Hodně mě podporuje. A trochu i krotí, protože jsem vodnář s hlavou pořád v oblacích,“ směje se zpěvačka, která pracuje jako účetní a sekretářka ředitele v pražském hotelu. Domů do Mělníka se vrací ve všedních dnech pozdě. Pátky a soboty pak patří vystoupením.