Tehdy přišlo vážné zranění, poslední bederní obratel prasklý a o pořádný kus posunutý. Následovaly kortikoidy do páteře a rehabilitace. A bylo jasné, že Brazílie, kam se 
s Lenkou Mrzílkovou těšily, je marným snem.

Johana Kořanová se pak soustředila především na uzdravení, studium a práci 
v oblasti reklamy. Na jaře minulého roku se na vodu vrátila. Její partnerkou pod plachtami je Nikol Staňková, která se k jachtingu dostala v Lipně nad Vltavou.

Zběsilé duo

„Jsme zběsilé duo na zběsilé lodi," představují se jachtařky, kterým bylo jasné už před prvním vyplutím, že společně napnou síly 
k olympiádě v Japonsku.
Johana Kořanová, které bude v březnovém pátku třináctého dvaadvacet let, se 
k jachtingu dostala přes tatínka.
„Dělal ho ale i dědeček 
z maminčiny strany," říká a připomíná, že v Neratovicích je jeden z dlouhodobě nej-
úspěšnějších jachtařských klubů v České republice.

V olympijském jachtingu je několik lodních tříd – jednoposádkové nebo dvouposádkové, dámské nebo pánské. „Na většině dámských lodí jsou plachty menší než na těch pánských. My jezdíme na skiffu 49er FX, zmenšenině pánské verze zvané 49er," vysvětluje Johana Kořanová. Jde o loď pro dvě jachtařky, obě jsou přitom na takzvané hrazdě.

Let nad hladinou

„Máme na sobě speciální postroj s háčkem na břiše, pomocí háčku se zaklesneme do drátku, který vede ze stěžně, a stojíme-visíme na boku lodi, vypadá to, jako když ležíme a letíme nad hladinou," dodává.

V době, kdy Johana Kořanová sbírala síly po zranění, slavila Nikol Staňková úspěchy v mládežnických třídách i na mezinárodním poli. Bylo jí ale jasné, že touto cestou se na olympiádu nedostane. A ve chvíli, kdy Johana Kořanová začala spřádat plány na další kampaň, hledala Nikol Staňková parťačku. „Naším cílem je pořádně trénovat a makat na sobě. V letošním roce plánujeme spoustu tréninkových dní v Portugalsku a od příštího roku světové poháry a přípravu na nominaci do Japonska," shodují se jachtařky.

Rozhovor s Johanou Kořanovou

Můžete prozradit něco málo z pravidel jachtingu? Většina lidí si asi nedokáže představit typický průběh závodů.

Pouštět se do výkladu pravidel by mohlo být trochu zdlouhavé a nepochopitelné. Závod je vypsaný na několik rozjížděk, rozjížďka je jedna jízda, která trvá v průměru pětačtyřicet minut. Za den odjedeme třeba tři rozjížďky. Každá rozjížďka má start, musíme v určitý moment protnout pomyslnou startovní čáru mezi bójkou a lodí startovní komise. Pokud ji někdo projde dřív, je určitým způsobem penalizovaný nebo diskvalifikovaný. V rozjížďkách jezdíme kolem bójek, několikrát dokola. Jezdíme jak proti směru větru, tak po směru. Jachting se nejezdí na čas, ale na umístění, je jedno, jestli vyhrajete o půl metru nebo o kilometr. Závodní pravidla jachtingu pak určují, jak se řeší situace, kdy se například dvě lodě na závodní trati potkají.

Představíte vaši loď? Prý jí s parťačkou Nikol Staňkovou přezdíváte Splašená koza.
Pokud se podíváte na nějaké naše video nebo fotky, pochopíte, proč jí říkáme Splašená koza. Jde o skiff, druh lodě s typickou konstrukcí. Skiffy obecně jsou poměrně rychlé lodě a také velmi nestabilní, proto Splašená koza. My jezdíme na 29eru – juniorském skiffu, je to jakýsi předstupeň olympijské plachetnice 49er, na které začneme letos už také trénovat a na které máme v úmyslu se kvalifikovat na olympiádu.

Jak jste se dokázala po psychické stránce srovnat se zraněním, které vám překazilo plány na kvalifikaci na olympiádu v Riu?
Rozhodně bylo těžší překonat psychickou zátěž spíš než fyzický problém, který nastal. Když mám nějaký problém, potřebuju se z něj vypovídat, někdy to trvá docela dlouho. Tohle se dělo v takových vlnách. Nejdřív mi moc nedocházelo, co se vlastně stalo. Zhruba po třech měsících nastalo asi nejtěžší období, když to zpětně zhodnotím. Fázi vypovídání nejvíc to odnesli rodiče, přítel a taky moje bývalá kosatnice, se kterou jsem původně jezdila. Věnovala jsem se studiu, nahnala něco dopředu, našla si práci v oboru, prostě jsem si zaměstnávala hlavu jinými věcmi a sbírala jiné zkušenosti. Věřím, že co se má stát, stane se. Ta pauza nebyla vůbec příjemná,ale měla i spoustu pozitivních důsledků.

Jaké jsou vaše největší sny do budoucna?
Nemám moc ráda slovo sny. A mám pocit, že když se o nich moc mluví, ztrácejí své kouzlo. Chtěla bych se kvalifikovat na olympiádu. Ale to je ještě dlouhá cesta. Momentálně nám v tom brání i nedostatek peněz, sháníme sponzory a peníze, kde se dá. Pomáhá nám v tom i projekt Sportstarter, crowdfundingový projekt, přes který se snažíme vybrat peníze na splátku naší lodi. Máme vybranou už asi pětinu, ale čas se krátí, tak jsme rády za každý příspěvek. Ten nedostatek peněz je mimo jiné jedním z handicapů jachtingu, ale možná i obecně sportu v Česku. Dalším jednoznačným handicapem je to, že nemáme moc dobré podmínky na trénink na olympijské úrovni. Důležité a velké závody se v drtivé většině odehrávají na moři, a proto i my musíme co nejvíce trénovat na moři, navíc tady nelze trénovat celoročně.

(Stanislav Němeček)