Mělnické veslařky si váží kanadského zlata

Z mělnického veslařského klubu se znají už mnoho let, ale závodí spolu teprve rok. A za tu dobu dokázaly Alena Herinková a Dana Grudová ve veteránském veslování vybojovat v zemi javorového listu zlato. Z vyhlášení ankety Sportovec roku 2010 na Mělnicku si navíc odnesly cenu pro nejlepší sportovní kolektiv žen.

Jak jste se k veslování vůbec dostaly?
Alena Herinková: Bylo mi patnáct let, když jsem si poprvé sedla na loď. Dnes už by to ale bylo pozdě, začíná se tak v jedenácti nebo dvanácti letech.
Dana Grudová: Začínala jsem ve třinácti letech.

A co vás k tomuhle sportu přivedlo?
A.H.: Moje starší sestra. Ale spíš jsem se jí vnutila, než že by mě chtěla mít v klubu.
D.G.: Tenkrát mě do veslařského klubu přivedla spolužačka a zároveň dlouholetá kamarádka.

Jaký je váš největší úspěch v kariéře?
A.H.: Měla bych říci, že osmé místo na mistrovství světa seniorů ve dvojskifu v roce 1979. Ale dnes si víc vážím vítězství na Primátorkách – v závodě o Stuhu Podolí ve skifu žen. A pak jsem tedy opravdu ráda, že se nám s Danou vloni povedlo vyhrát dvojskif v Kanadě na Fisa Masters, protože po mnoha letech, kdy jsem byla v juniorské reprezentaci se sestrou, to byl zase úspěch s oddílovou posádkou.
D.G.: V mládí vítězství na mistrovství republiky. A ve veteránském veslování právě získání nejcennějšího kovu s Alenou v Kanadě.

Co je podle vás na veslování nejtěžší?
A.H.: Vynášení a zanášení lodí, včetně jejich přepravy na závody.
D.G.: Podle mě fyzická příprava a koordinace tréninku osmy žen.

Je vůbec veslování ten pravý sport pro ženu?
A.H.: Určitě.
D.G.: Žena, která chce dělat veslování, tak ho dělá a nepřemýšlí, jestli je to těžký sport. Každá sportovní činnost je velmi fyzicky ná­
ročná.

Skončí–li veslař se závodní kariérou, může pokračovat na veteránské nebo rekreační úrovni?
A.H.: Když má tolerantní rodinu, tak jistě.
D.G.: Ve veslování je možné jezdit od sedmadvaceti let jako veterán. Rekreačně pak kdykoli.

Co vám vlastně sport dal nejdůležitějšího do běžného života?
A.H.: Především spoustu přátel a pak nerada díky tomu něco vzdávám. Kolektivní sport člověka navíc učí toleranci a to je do běžného života hodně dobré. Není to sice vždy pravidlem, ale většinou víc vyhrává posádka, v níž jeden za druhého dýchá a třeba i beze slov vytuší, co je právě potřeba pro ten dobrý výsledek udělat.
D.G.: Protože si sportem udržuji fyzickou kondici, jsem na tom zdravotně velice dobře.

A je naopak něco, o co vás veslování připravilo?
A.H.: Možná, že je, ale nějak si na nic nevzpomínám.

A teď trochu blíže k vám jako ke dvojici. Seznámili jste se v Klubu veslařů mělnických 1881, ale jak dlouho už spolu jezdíte?
D.G.: Jezdíme spolu rok dvojskifa, čtyřku a osmu už delší dobu.

Setkáváte se i mimo tréninky nebo závody?
A.H.: Známe se už asi sto padesát let, takže jsme toho spolu zažily strašně moc. Jsme v kontaktu opravdu často.
D.G.: Samozřejmě, chodíme společně do divadla, na koncerty, plesy a jezdíme společně na hory.

A co jiné sporty?
A.H.: Miluju běžky, ráda si jdu zaběhat do přírody, plavu a jezdím na kole.
D.G.: V létě se věnuji cyklistice a v zimě běhu na lyžích.

Máte nějaký sportovní vzor?
A.H.: V mládí jich bylo víc, teď už je to trochu jinak. Kamarádka jela jednou na závody Masters na osmě v mezinárodní posádce s devadesátiletou Američankou, a vyhrály. Tak právě ta Američanka je můj vzor. Ale nebudu neskromná. Před časem jsem byla nemocná, takže si teď opravdu vážím toho, že mohu zase sportovat.
D.G.: V dřívější době mým vzorem byly sestry Tiché, které jezdily dvojku bez kormidelníka. Tuto disciplínu jsem v mládí také jezdila.