Vodí je za nimi chovatelka Blanka Hubálková z Mělníka, která sice už přes dvacet let chová psy, canisterapii se ale začala věnovat teprve loni.

„Jsem docela akční, takže jsem stále přemýšlela, čemu se s pejsky ještě věnovat. Nakonec mě na canisterapii přivedl Sam, pes, kterého jsme si pořídili před dvěma lety do chovu. Chová se jako malý labrador, takže mě napadlo, že bych se s ním mohla věnovat právě canisterapii,“ řekla mělnická chovatelka malých mopsů.

Loni v létě se byla informovat v lužeckém domově pro seniory, kde měli o psí návštěvy velký zájem. Musela s nimi ovšem nejdříve absolvovat canisterapeutické zkoušky. „Pak jsem se zmínila v Centru seniorů v Mělníku, kde to pro mě bylo i vzhledem ke vzdálenosti lepší. Zůstala jsem a moc se mi tady líbí,“ vyprávěla po své návštěvě u seniorů Blanka Hubálková.

Mělnické seniory navštěvuje se svými čtyřnohými kamarády od loňského září. „V pondělí a ve středu chodíme do Domovů Penzion a Ludmila, v pátek pak navštěvujeme klienty na oddělení Vážka. Tam je to pro nás nejnáročnější. Penziony jsou méně náročné po psychické stránce, ale musím být ve střehu hlavně kvůli pejskům, protože člověk nikdy neví, jak budou reagovat. Už se tu cítí jako doma, takže jsou i trochu drzí. Musím dávat pozor, aby seniory neškrábli,“ popisuje chovatelka, která do centra seniorů bere vždy jednoho ze svých pěti pejsků.

„Natěšení jsou ale vždy všichni – Sam, Tar, Vendy, Bianka i Meggie. Nejvíc se mnou v poslední době chodí právě Bianka a Meggie, které jsou nejlepší na Vážku. Na penziony ale beru raději Sama nebo Tara. Ti jsou zase temperamentnější. Třeba Sam to vzal přes pamlsky. Umí dělat kašpařiny, když si ho nevšímáme, tancuje, dělá sedni, lehni nebo panáčkuje, prostě poutá pozornost,“ popisuje chovatelka, která za seniory chodí s velkým nadšením.

Na oddělení Vážka, kde jsou klienti trpící Alzheimerovou chorobou, obchází Blanka Hubálková s jedním ze svých pejsků každého, kdo má zájem.

„Někteří lidé jsou ale schopni reagovat jen chvilku, pak se přestávají soustředit a mizí zpátky do svého světa. Na oddělení je i jedna paní, která nás někdy chce vidět, jindy zase naopak nechce. Znám ji z dřívějška, kdy mi její manžel dělal v práci vedoucího, takže ji vždycky moc ráda vidím.“

Pro seniory z Vážky jsme uspořádali i společnou canisterapii v tělocvičně, kam jsem s sebou vzala dvě vnučky a další dva pejsky. „Vnučky si pro seniory připravily básničky a namalovaly každému obrázek, senioři z nich měli velkou radost.“

Senioři si prý pejsky nejčastěji hladí, někteří z nich se ale zajímají spíš o obojek nebo vodítko. „Chodili jsme i s obojkem se spoustou blýskavých cvočků, který jsme přestali používat, protože některé seniory zajímal víc než pejsek,“ poznamenala chovatelka.

Velkou odměnou byla pro Blanku Hubálkovou i personál centra seniorů reakce jedné ze seniorek, která dlouho nekomunikovala. „Paní byla taková uzavřená, dívala se na pejska, a když jsme odcházeli a loučili jsme se, řekla nám ahoj.“

Někteří chovatelé navštěvují se svými psy také mateřské školy, Blanka Hubálková se ale do žádné nechystá. „Dnešní děti bohužel nevědí, jak se mají k pejskům i ke všem zvířatům chovat. Stává se, že když jdou kolem nás rodiče s dítětem, rychle dítě chytnou a zvedají ho nesmyslně do výšky. Učí tak dítě bát se pejsků, místo toho, aby mu vysvětlili, jak se má k cizím pejskům chovat,“ doplnila mělnická chovatelka.