Čtveřice českých dobrodruhů včetně mladoboleslavského horolezce Petra Maška se právě vrátila z expedice v kolumbijském pohoří Sierra Nevada del Cocuy. Výsledek? Tři výstupy na vrcholy vysoké přes pět tisíc metrů!

Jak celá vaše expedice začala?
Přiletěli jsme do Bogoty, kde už na nás čekali naši kamarádi z Kolumbie a odvezli nás do lezecké oblasti Suesca. První čtyři dny jsme strávili skalním lezením, kde jsme zdolávali zhruba stometrové stěny z hodně tvrdého pískovce. Ten je tam tvrdší než například v Sasku nebo v Českém ráji.

A tvrdší pískovec je spíš nevýhoda?
Naopak, je to lepší. Můžeme se tam jistit železnými pomůckami – jde o takové samosvorné mechanismy, které se vkládají do spár ve skále. Na měkčí pískovec se tyto pomůcky použít nesmí, protože by se mohl poškodit. Pro lezení je i lepší menší lámavost skály.

Výpravu jste tedy začali jednodušším lezením.
Bylo to i z důvodu aklimatizace. Bogota samotná a i pohoří Suesca leží ve výšce asi dva a půl tisíce metrů nad mořem, takže jsme si zvykali na větší výšky. A po čtyřech dnech jsme se vydali na dvanáctihodinovou cestu autobusem do pohoří Sierra Nevada del Cocuy.

Jak vypadala ta cesta?
Překvapil nás pohodlný autobus se sociálním zařízením. V autobuse jsme se i trochu vyspali. Potkávali jsme však vojenské hlídky, protože v Kolumbii mají problémy s partyzány. Jednou nás dokonce vojáci nechali vystoupit z autobusu, prošacovali nás a zkontrolovali doklady.

A po příjezdu už nastalo to pravé lezení…
Do hor se vydalo pět Kolumbijců a čtyři Češi. Na místě už jsme pak měli ale vlastní program. Přespali jsme, naložili věci na koně a vydali se na celodenní dvacetikilometrový pochod do základního tábora. Bylo to idylické místo. Leží na rovníku, takže ledovců a ledopádů je v tamních horách poskrovnu, a to spíše jen těsně pod vrcholy na severních stranách. Tábor ležel ve výšce asi čtyř a půl tisíce metrů vedle nádherné laguny. Všude kolem rostla tamní rarita – obří protěže. Vypadají jako palmy, rostou jeden centimetr za rok a dosahují až čtyřmetrové výšky.

Nádhera. Ale tak teď už opravdu musí přijít to, kvůli čemu jste do Kolumbie jeli!
Vydali jsme se k prvnímu vrcholu. Přelezli jsme tři skalní prahy i ledové pole a vystoupali na 5100 metrů vysokou horu, která v překladu znamená Cukrový chleba. Odtud jsme sestoupili pod takový skalní suk – Ďáblovu kazatelnu. Přespali jsme a další den vylezli i na ni. Po třech dnech jsme se vrátili a měli za sebou výstupy na dva vrcholy.

To zní jednoduše. Kolik lidí už před vámi na těchto vrcholech bylo?
Na tu první horu jsme absolvovali prvovýstup. V celé Kolumbii totiž leze jen asi deset horolezců, jsou tam proto prakticky panenské hory.

A kde jste během lezení přespávali?
Přenocovali jsme na úpatí stěny v jeskyni. Samotné výstupy všech stěn proběhly bez problémů – vždy jsme to zvládli během jednoho dne.

Ale výstupy byly celkem tři…
Ten poslední byl na nejdelší stěnu, asi šest set metrů dlouhou. Zdolávali jsme kolmé i převislé stěny. Celkem jsme tedy vystoupali nad pět tisíc metrů třikrát, z toho jednou jsme udělali prvovýstup. Při posledním výstupu jsme si mysleli, že budeme také první, kdo stanul nahoře. Ale při lezení jsme zjistili, že ve skále jsou napevno osázené nýty. Až když jsme se vrátili, zjistili jsme, že asi před třemi lety tam provedli prvovýstup nějací Španělé. A my jsme byli první po nich.

Jak se dá srovnat toto skalní lezení například s výstupem na osmitisícovku v Himáláji?
Při technickém lezení v pěti tisících metrech na skále se opravdu hodně zadýcháte. U rovníku navíc trvá noc skoro dvanáct hodin, takže je potřeba už ve čtyři hodiny ráno vstát, uvařit, připravit se a brzy vyrazit do stěny. Celkové dřiny je sice méně než ve velehorách, kde jde o dlouhodobý zápřah ve velké výšce a organismus si tolik neodpočine. Ale lezení například v Himáláji není tak technicky náročné. Je to o větším úmoru a dřině, které trvají třeba i dva měsíce. Člověk se různě vrací, buduje tábory, zase se vrací, nabírá věci. Tady jde spíš o alpské lezení.

Zastihla vás při lezení nějaká nepřízeň počasí?
Do jedné stěny nás počasí pustilo až po čtyřech dnech. Přímo při lezení nás ale déšť nepřekvapil. Byli jsme na něj ale připraveni. Nesli jsme si s sebou takzvané žďáráky, tedy pytle na spacák, aby člověk mohl i v dešti přenocovat a ráno nebyl promočený. Kolegy z Kolumbie ale déšť překvapil. Byl to takový slejvák, že vzdali osmdesát metrů před vrcholem.

Kolik kilogramů věcí si s sebou nese každý horolezec při tak náročném skalním lezení?
Řekl bych tak deset kilogramů na hlavu. Brali jsme si toho raději víc, ale když jsme třeba v polovině stěny zjistili, že pokračujeme rychle a nezdálo se, že nás déšť překvapí, některé věci jsme nechali ve skále a pobrali je až při slaňování. Je lepší vzít víc vody, plyn s vařičem i bundy na převlečení a když jde vše dobře, nepotřebné věci odložit. Snažíme se však o to, aby první horolezec v řadě nenesl tolik jako ostatní. Jenže zase musí nést spoustu železa – jistící pomůcky.

Spatřili jste z Kolumbie i něco jiného než hory?
Když jsme se po lezení vrátili zpět do oblasti Suesca, jeden z mých kolumbijských přátel nás pozval na promítání svých horolezeckých výprav do Bogoty. Tak jsme do té hospody jeli s ním a najednou slyšíme české hlasy. U stolu tam sedělo pět českých rodaček a mezi nimi i česká konzulka. Nakonec nás i s manželem pozvala do bytu a ještě s námi absolvovala prohlídku po okolí – viděli jsme Eldorádo či největší solnou podzemní jeskyni na světě. A ještě jsme se zúčastnili společenského večera, kde jsme například ochutnali kolumbijský rum. To byl velmi příjemný závěr výpravy.

A jaká bude další expedice?
Právě rozjíždíme jednání se sponzory, protože tím to vždy začíná, abychom tak za půl roku mohli odletět do Nepálu a odtud do Tibetu. Za cíl máme nejprve 8201 metrů vysokou horu Cho-Oyu. Není tak technicky obtížná, ale je dobrá na aklimatizaci před tím, než se přesuneme na Mount Everest. To je náš hlavní cíl – chtěli bychom zdolat severní stěnu Mount Everestu, samozřejmě jako vždy bez kyslíku. Půjde o strmý kuloár, takže opět alpský styl.

Už jste stanul na vrcholu nejvyšší hory světa?
Ještě ne. Z komerčního hlediska to může být vrchol kariéry, ale není to to nejtěžší, co je možné vylézt. Na druhou stranu – cesta, kterou jsme si zvolili my, je velmi těžká a hodně bude záležet na podmínkách. Ty musí být optimální, protože pokud je hodně sněhu nebo nepřízeň počasí, můžeme skončit na severním hřebeni. Chceme však zkusit tuto náročnější cestu už proto, že v ostatních základních táborech, hlavně na jihu, bývá obvykle i přes pět set lidí. Ale tady nebývá ani noha, nebo maximálně jedna expedice.

To je na Everest takový nával?
Ano. Lidé se tam hrnou ale hlavně s kyslíkem a s nosiči, jsou v tom velké peníze. Ale já jsem vždycky lezl bez kyslíku a nikdy jej ani používat nehodlám. Už Messner v osmdesátých letech dokázal, že na Mount Everest se dá dostat bez kyslíku. Pro horolezce je použití kyslíku nesportovní výkon. Kyslík vám srazí horu o dva tisíce metrů.