VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Camino dává člověku zapomenout na běžné starosti

Španělsko, Mělník - Poutník na cestě do Santiago de Compostelo - díl 14.

27.4.2010
SDÍLEJ:

Galisteo, městečko na kopci, celé obehnané hnědými hradbami z malých valounů křemene.Foto: Lubomír Brož

Patnáctá etapa. Že to dnes nebude na žádné rekordy, jsem se přesvědčil hned ráno. Chodidla plná puchýřů pálila, jako bych chodil po rozžhaveném uhlí. Šel jsem hodně pomalu, nejhorší to bylo na asfaltu.

Když jsem mířil z kopce k silnici, v křoví to začalo šustit, a pak vylezl můj známý ZZtopák. Trochu jsem se lekl. Opět jsem ho pozdravil, ale ani tentokrát můj hlasitý pozdrav nebyl opětován. Chtěl jsem nechat ZZtopákovi náskok, tak jsem si dal pomeranč.

Po pár kilometrech po silnici mě žlutá šipka naštěstí dovedla na polní cestu mezi pastvinami. A vynořil se přede mnou nádherný výjev jako z pohádky.

Městečko na kopci, celé obehnané hnědými hradbami z malých valounů křemene. Galisteo. Ve městě jsem si sedl do první restaurace, na kterou jsem narazil, a dal jsem si pivo a tortillu. Když jsem zvedl hlavu, seděl u protějšího stolu ZZtopák. Zase jsem pozdravil, ale i tento pokus vyšel naplano.

Hned za branou byla malá samoobsluha, a tak jsem si doplnil zásoby. Zatím mi připadá, že ve Španělsku není tak rozvinutá supermarketová kultura jako u nás. Ani ve větších městech jsem žádné supermarkety neviděl, jen v metropolích. Jinde jsou spíš malé obchůdky nebo samoobsluhy, ale ani ty nejsou příliš hojné.
Cesta z města mě zavedla přes starý kamenný most opět na silnici. Potkal jsem tři nové poutníky – Španěla, Holanďana a Němce. Chvíli jsme si povídali, ale protože mé nohy s puchýři nestačily jejich ostrému tempu, šel jsem závěrečných deset kilometrů sám.

V městečku Carcaboso jsem znaven bolavými chodidly a slunečním žárem dospěl k rozhodnutí, že dál už nepůjdu. První Španěl, kterého jsem se zeptal, kde je Albergue, mi nabídl ubytování za jedenáct euro, tak jsem to vzal. Byl to sympaťák, který vedl bar se svou matkou, dobráckou a starostlivou babičkou. K oběma pivům jsem u nich dostal jako tapa vařené vejce.

Měl jsem starost, jak zvládnu zítřejší skoro třicetikilometrovou etapu, s bolavýma nohama a navíc na trase, u níž v průvodci nevidím žádný Albergue. Poradili mi ale alternativu s dvoukilometrovou odbočkou, kde se nacházel hostel. Španělská babička mi k tomu nakreslila s dojemnou precizností na papír podrobnou mapu i s kilometráží a malůvkami.

I ubytování bylo perfektní, s měkkou postelí. Jen místnost, která měla všechny stěny vykachlíkované až ke stropu, mi připomínala pitevnu.

Šestnáctá etapa. Když jsem ráno odcházel, španělská babička mě políbila na obě tváře, na čele mi udělala křížek a ukázala mi cestu. Nevím, zda to bylo tím požehnáním, ale šlo se mi lépe, svižným krokem. Ta včerejší bolest nohou jako by ani nebyla.

Cesta pozvolna stoupala do dubového lesa, sluníčko už po ránu pěkně hřálo a nebe bylo blankytné. Jak jsem tak šel, objevili se za mnou staří známí Francouzi. Přivítání bylo opět velmi spontánní.

Z národností, které jsem tu potkal, mi byli Francouzi zatím nejsympatičtější. Všichni se chovají velmi kamarádsky a družně. Proto jsem udělal výjimku a šel s nimi celou cestu. Bylo alespoň veseleji a jejich tempo mi vyhovovalo.

Po psychické stránce jsem na tom zatím stále dobře. Dokonce lépe, než jsem si dovedl představit. Už to naprosté vybočení ze všedního života, kterým camino rozhodně je, dává člověku zapomenout na běžné starosti. A to působí na psychiku velmi dobře.

Když si k tomu přičteme někdy dost obtížnou chůzi krásnou krajinou, azurově modré nebe nad hlavou a hlavní téma dne - dojít z bodu A do bodu B, je člověku nádherně, i když tělo trochu bolí a nohy nechtějí poslouchat.

V cíli, vesnici Oliva de Plasencia, kde jsme se s Francouzi ubytovali, jsem se šel projít s foťákem. V místním baru, kam jsem zavítal na pivo, jsem se z televizních zpráv dozvěděl o tragédii polského letadla v Rusku. Později mi ještě vše upřesnili z domova smskami. Je to strašná a nepředstavitelná souhra náhod, když pomyslím ještě na souvislost s pietním aktem v Katyni. Bylo mi z toho smutno, zbytek dne jsem chodil městem a z hlavy nemohl vytěsnat tu zprávu a vzpomínku na člověka, který mi při mé návštěvě štábu Solidarity v Leninových loděnicích v Gdaňsku v roce 1981 dal na památku odznak. Jmenoval se Lech Kaczynski, a já stále nemohu uvěřit, že tento člověk, který se tolik zasloužil o rozvoj demokracie nejen v Polsku, už není mezi námi.

(Lubomír Brož)

27.4.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Startujeme! Krajský fotbal v neděli poprvé v přímém televizním přenosu

Eliška Sodomková se rodičům Kateřině Kočové a Oldřichu Sodomkovi z Mělníka narodila v mělnické porodnici 17. března 2017, vážila 3,31 kg a měřila 50 cm.
11

FOTOGALERIE: Právě jsme se narodili

KRÁTCE: Co se děje na Mělnicku?

Přinášíme vám krátké zprávy z Mělnicka.

Vyšetření spolehlivě odhalí vrozené vady

Mělnicko – Budoucí maminky mohou o příspěvek na screening žádat až do konce letošního listopadu.

Miroslav Šícha: Druhá liga? V budoucnu bych se nebránil

Mělník /ROZHOVOR/ – Hokejový útočník Miroslav Šícha souhlasí, že Mělník ještě není na vyšší soutěž připravený.

Mělník čeká další dopravní kolaps

Mělník – Mělník opět čeká složité dopravní léto. Teplé dny si řidiči užijí v kolonách na semaforech. Důvodem je zahájení stavebních prací na opravě takzvaného nového mostu přes Labe na silnici první třídy číslo 16.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies