Je možné nechat pokřtít dítě, pokud jeden z rodičů není pokřtěný?

Obecně platí zásada, že by měl být alespoň jeden pokřtěn. Hodně taky záleží, aby svou roli zodpovědně zastal kmotr. Ten při křtu není na okrasu, ale zaručuje se, že bude na náboženskou výchovu dětí dbát, že se za kmotřence bude modlit a že na svém životě ukáže, že žít v tomto světě a být pokřtěný lze.

Liší se křest dětí a dospělých?

Církev se na děti od sedmi let věku dívá tak, že už o nich nerozhodují v této věci jen rodiče. Od tohoto věku musí člověk projít katechumenátem. To je doba přípravy na přijetí křtu, která je samozřejmě přizpůsobena věku. Dítě má znát nejzákladnější věci, zatímco katechumenát dospělých je trošku složitější záležitost. Tato doba trvá zhruba rok i déle. Katechumeni se seznamují s evangeliem, s křesťanskou naukou ale zároveň také hodnotí, zda mají na to, aby tento docela těžký, ale přitom krásný závazek na sebe vzali.

Jiří Říha (vpravo) a Jan Pustějovský.
Bacha, blíží se cidre od Bacha

František Masařík
František Masařík působí jako administrátor v kralupské římskokatolické farnosti od roku 2013. Je mu sedmačtyřicet let. Studoval na Katolické teologické fakultě v Praze a poté působil v několika pražských farnostech. „Mám rád dějiny druhé světové války a sbírám bajonety,“ prozrazuje o sobě.

Dokázal byste význam tohoto závazku rozvést?

Být křesťanem znamená být Kristovcem. A takový člověk by se měl přeci jen chovat jinak než běžný člověk. Je to obrovské povýšení, které ale zároveň zavazuje. Dnešní doba je dravá a lidé jsou často tvrdého srdce, křesťan by se přece jen měl projevit tou laskavostí a být věrný zásadám desatera a evangelia. Dnes není jednoduché křesťanství přijmout. Mrzí mě, když přicházejí rodiče, kteří vůbec nevědí, co tomu dítěti dávají a čím ho zavazují. Je to jako když dostanete dar a necháte na něj padat prach. Řeckokatolický kněz a psychiatr Max Kašparů to shrnul pojmem jakobismus. My jakoby věříme, že ti rodiče jakoby věří. Zájemci formálně splní některé vnější věci, ale ve skutečnosti víru nežijí.

Pro cizince je těžko pochopitelné, že pokřtěné děti neprojdou později svatým přijímáním, setkáváte se s tím?

Ano, to je častý model. Křest, biřmování a první svaté přijímání jsou tři iniciační svátosti. Iniciace znamená plné vstoupení do církve. Mnoho pokřtěných ale končí právě u toho křtu. Přitom se zapomíná třeba na to, že kmotrem dítěte by měl být právě biřmovaný člověk, žijící víru, a pokud žije v manželství, tak v církevním sňatku. Nad tím biřmováním často zavírám oči, ale pokud dotyčný žije pouze v partnerství nebo civilním manželství, píšu ho jako svědka křtu.

Jak je to s počtem obřadů?

Přehled o číslech nemám. Spíš je klesající tendence. Tato doba je horší na víru než socialismus. Máme strašně mnoho možností vybrat si podle své chuti. Je to tak i se vstupem do manželství. Dnes spíše vyhovuje lidem nijak se nevázat a žít si se svým partnerem bez oddání. Počet svateb je poměrně malý v našem i světském prostředí.

Ilustrační foto
Houbaři se modlí za teplý a mokrý podzim



Jaké jsou podmínky pro církevní svatby?

Opět platí, že musí být alespoň jeden z páru pokřtěný. Katolická strana se zaváže uchovat si víru a bude se snažit v ní vychovávat i své děti a zároveň, že bude respektovat svobodu nepokřtěného partnera. Nekatolická strana s tím musí souhlasit. Tento takzvaný dispenz pak potvrdí místní biskup. Pár se také domluví, zda chtějí manželství uzavřít ve mši svaté, nebo chtějí pouze Bohoslužbu Slova a po ní svatební obřad. U párů, kdy jeden je nepokřtěný, většinou ani nenavrhuji obřad ve mši, protože té nepokřtěné straně by mohlo být divné, že nemůže přistoupit ke Svatému přijímání. Výjimky ale jsou. Záleží, jak se partneři domluví mezi sebou.

Přiblížil byste nakonec čtenářům církevní pohřby?

Církevní pohřby se týkají křesťanů. My děkujeme Bohu za život dotyčného a zároveň prosíme o potřebné odpuštění, protože jsme všichni lidé a děláme chyby a hříchy. Velmi se proto snažím vyhýbat frázím typu „odešel dobrý člověk.“ No a pak také záleží, jak se s ním chce rodina rozloučit. Někomu stačí být na hřbitově, přímo nad hrobem, jiní chtějí rozloučení v obřadní síni a pak se tělo buď pohřbí do země, nebo odveze do krematoria. Někdy ukládám do země jen urnu s ostatky, ale nezúčastňuji se samotného rozptylu. Stává se, že chtějí za nebohého sloužit zádušní mši v jeho přítomnosti. Tehdy je rakev v lodi kostela a po mši jsou u ní ještě krátké obřady a pak se nebožtík doprovází do zásvětí. Vždy mluví kněz, ale na konci může promluvit i příbuzný. Lidé ale bývají nezřídka uslzení. Zdá se mi, že se bráníme emocím a podle mého názoru to není vždy dobře. I pláč patří k lidskému životu.

Ilustrační foto.
Dobrovolným hasičům shořela v garáži cisterna

MARTINA IVANOVÁ