Když se v pátek v poledne Miroslava Dvořáková dozvěděla, že Hraniční ulice je jednou z těch, do kterých se mohou lidé začít vracet, spadl jí kámen ze srdce. Ne snad, že by se jí ve Vrutici u švagrové nelíbilo, doma na ni a jejího manžela Karla ovšem čekala celá řada zvířat, která bylo potřeba obstarat a zkontrolovat.

Krátce po ukončení evakuace tak zaparkovala před svým domem a vyrazila na první obhlídku rozsáhlého hospodářství. Už věděla, co ji čeká, v uplynulých dnech totiž dům pravidelně navštěvovala. I přes zákaz vstupu do této části města.

„Jezdili jsme sem každý den krmit. Policisté, které jsme cestou potkávali, nás znali, tak nás s mužem normálně pouštěli. Věděli, že tu máme práci, kterou zkrátka musíme udělat," řekla s tím, že přijížděli krmit slepice, husy, pávy, hrdličky, králíky a ovce, které v hospodářství zůstaly.

Do svého dočasného azylu u příbuzných s sebou totiž vzali jenom jehňata, housata a dva psy. Další dva čtyřnozí hlídači pak skončili u známého na cvičáku a kobylka zase na Chloumku. I když té se tam vůbec nelíbilo. „Utrhla se a vrátila se domů," řekla Miroslava. „Museli ji odchytit a znovu odvézt," dodala.

Jednou se ale přece jen s policisty do křížku pustili. Tedy Karel Dvořák, který ve čtvrtek narazil na policejní posily z Moravy. „Snad by ho i bývali zatkli," poznamenala. „Nakonec s ním jeli až sem a čekali tu, dokud všechna zvířata nenakrmil. Když ale viděli, že má klíče a že opravdu přijel pracovat, uklidnili se," dodala Miroslava Dvořáková.

Před jedenácti lety manželé Dvořákovi o velkou část hospodářství kvůli povodni přišli. V domě měli přes metr a půl vody a mnoho zvířat utonulo.
„Tehdy nás v devět večer vystěhovali a ráno už byla voda do tří čtvrtin oken. Dlouho jsme sem nemohli, voda se tu držela a za domem, kde teď máme zahrádku, byla úplná laguna," vzpomínala na rok 2002. „V kuchyni nám spadla zeď, měli jsme tam díru. Všechno bylo mokré. Spali jsme na půdě a zbytek domu vysoušeli, pořád se tu dělala plíseň. Už bych to nechtěla zažít znovu," vrtěla rezolutně hlavou.

I proto je ráda za hráz, která nyní její domov chrání před velkou vodou.Ačkoliv ani vědomí, že tam val je, nezabránilo, aby se Miroslava Dvořáková velké vody bála. „Hrázi jsem věřila, ale strach jsem měla. Tehdy nám také říkali, že tu voda nebude. A jak to dopadlo…" povzdychla si. „Všichni bychom měli poděkovat starostovi, jak se za nás bil. Úplně mi vyhrkly slzy, když jsem ho slyšela," byla si jistá, že právě Ctirad Mikeš má velkou zásluhu na tom, že Mělník tentokrát špinavá říční voda nezaplavila.

Letos Miroslava vysoušeče shánět nemusí, přesto ji čeká pořádná kupa práce. Preventivně totiž přestěhovala celé přízemí domu na půdu, a co se tam nevešlo, odvezla ke známým.

„Máme úplně vystěhovaný barák, všechno je nahoře. Dole zůstala jenom postel a velká stěna. I kytky jsem odvezla," přiznala. „Teď mě tedy čeká spousta hledání a další stěhování. Ale když už je všechen nábytek pryč, tak alespoň vymaluji," neztrácela optimismus. „Dneska na to ale kašlu, jedu na fotbal. S malováním a stěhováním začnu až zítra," rozhodla se.

Navíc si Miroslava Dvořáková může říkat, že všechno zlé je k něčemu dobré. Díky evakuaci totiž zjistila, že má spoustu opravdu dobrých přátel, kteří ji nenechají ve štychu.

„Stačilo zvednout telefon a zavolat. Během chvíle přijel jeden známý pro nábytek, druhý pro psy, další zase odvezl něco jiného," pochvalovala si pomoc od svých nejbližších.

Na přestěhování přitom měla málo času. „Bylo to dost na poslední chvíli. Pořád říkali, že Hraniční je dobrá, že té se povodně týkat nebudou. A pak najednou vyhlásili, že musíme být do půl hodiny pryč," vrátila se k úternímu dopoledni.

S co nejrychlejším návratem k normálnímu životu pomáhá manželům Dvořákovým jejich vnuk Dominik. Práce u zvířat ho baví, umí chytit slepici i králíka a je skvělým sběračem vajíček. Přesně ví, kde všude má hledat, aby ani jedno nepřišlo nazmar. „Doufám, že mu to vydrží. Zatím ho to baví, je tu s námi často," uzavřela.