Kronikář: Lidé by měli o své vesnici něco vědět

„Původní kronika Tuhaně byla krásně vedená, taková bichle v kožených deskách,“ vzpomíná na obecní kroniku bývalý starosta vesnice a současný kronikář Jaroslav Mašek. Na knihu, která se prý v polovině osmdesátých let minulého století jakoby vypařila.
„Viděl jsem ji u jednoho sedláka ve vesnici, který po smrti matky nikoho neměl. Když zemřel, statek zapečetili. Někdo se tam přesto dostal a různé věci včetně kroniky ze stavení zmizely,“ připomíná události před téměř třiceti lety rodák ze severních Čech, který se do Tuhaně přistěhoval na konci padesátých let minulého století.

Další kronika, která měla na letitou knihu navazovat, se sice dochovala, ale má téměř všechny listy čistě bílé.
„Po druhé světové válce do ní začala psát studentka vysoké školy, ale napsala o prázdninách asi čtyřicet stran a skončila. O několik let později navázal asi pětadvaceti stranami jiný kronikář,“ povídá jednaosmdesátiletý Jaroslav Mašek.

A dál už do knihy v hnědých deskách od šedesátých let nenapsal nikdo ani řádku.
Mladší historii vísky Tuhaně, kde žije přes pět set obyvatel, už deset let zaznamenává právě Jaroslav Mašek, který v čele vesnice stál celých dvanáct let.
„Léta, kdy jsem starostoval, mám zmapovaná a zaznamenaná, takže teď pracuji na událostech od roku 2002. Mám napsané různé body, podle kterých bych chtěl v letošním roce kroniku kompletně dopsat tak, jak to má být,“ připomíná kronikář, původní profesí strojník, s nímž se lidé setkávali čtyřicet let v neratovické Spolaně, kde celý život pracoval.

Kroniku nepíše v ruce, ale na počítači. Na klávesnici nacvakal už asi padesát stran.

„Kdyby mi nebylo přes osmdesát, psal bych ji ručně, jenže dneska už mi ty ruce tak neslouží. Psát mě vždycky moc bavilo, třeba staročeštinou,“ popisuje a vrací se v čase do doby, kdy byl na vojně. „Když jsem přišel na vojnu, svazáci chystali zrovna konferenci, měli připravenou roli, na kterou jsem jim napsal jejich heslo. Pak přišel nějaký politický pracovník a ptal se mě, jestli bych nechtěl výtvarně vyzdobit i přísahy vojáků,“ vzpomíná na dobu svého mládí, kdy se perem nebo štětcem oháněl doslova bravurně. Divadelníkům dokonce maloval kulisy.

Ke své kronice vedené v počítači připojil i záznamy z padesátých let, které ze skoro prázdné knihy přepsal. Prý aby to nebylo, jak se říká „každej pes, jiná ves.“

Do kroniky chce umístit také šest návrhů obecního znaku, na nichž před lety pracoval roudnický heraldik.

„Jsou všechny moc povedené. Každý, kdo kronikou bude listovat, bude moci posoudit, že zastupitelé neměli lehké vybrat z tak povedených návrhů ten nejlepší,“ vypráví čilý senior a dodává, že se nynější znak obce vůbec nedá srovnávat s návrhem, který dělal jiný heraldik v době, kdy byl starostou. „Namaloval nám znak, kde byla okurka a mrkev. Za to by nás lidi ukamenovali,“ říká s úsměvem Jaroslav Mašek.

V kronice nebudou chybět ani výstřižky článků z novin a fotky z kulturních akcí ve vsi. „Lepím je na zvláštní papíry, takže jsou přílohou kroniky. Rodí se nové generace, tak je potřeba, aby věděly něco o obci, z níž pocházejí, a měly přehled o tom, co se za ta léta stalo,“ říká.

Mezi řečí se bývalému starostovi vynořují z paměti vzpomínky na děsivé povodně, které Tuhaň a okolí proměnily doslova v Balaton. „Zažil jsem v životě hodně věcí, ale velká voda byla nad lidské síly. Také jsem tehdy zkolaboval, pak jsem předal svou funkci,“ vypráví.

Při povodních se prý ukázaly pravé tváře některých lidí. „Když se to neštěstí stalo, zjistil jsem, že jsem měl o mnohých špatné mínění. Ke komu jsem inklinoval, ten mě zklamal, a naopak ten, o němž jsem si mnoho nemyslel, se ukázal jako obětavý. Teprve v nouzi člověk objeví lidské hodnoty,“ připomíná kronikář, podle něhož to po povodni ve vsi začalo pořádně kulturně žít, „na Anenskou pouť k nám jezdí hasiči, kteří nám při povodních pomáhali, loni se u nás uskutečnil první Noční běh Tuhaní a nechybí například i turnaje v petangue. A to není všechno...“