Policejní psi zůstávají na důchod u svých psovodů

Třetina policejních psů zatím službu naostro nezná, jde o štěňata různého věku, která chodí ještě do školy. Policejní kynologové je cvičí v chátrající opuštěné budově s vytlučenými okny v Kostelci nad Labem.

Dostat se do areálu není snadné, i když je uvnitř pusto a prázdno. U vjezdu musí dokonce i policisté prokazovat svou totožnost. Nakonec jsme spolu s psovody na místě. A konečně je jasné, co se skrývá v klecích v zavazadlových prostorech jejich aut. Psi nejsou v převozních boxech nervózní a jen vesele štěkají jeden na druhého.

Strážníky čeká stěhování do vily k řece

Policejních kynologů ze středních Čech se v Kostelci nad Labem sešlo pět, čtyřiz nich jsou přitom ženy. A s nimi i dvě nové posily. Štěňata německého ovčáka Zirkon a teprve čtyřměsíční Asko jsou už měsíc oficiálními policisty.

Askova cvičitelka Martina Rosendorfová má štěně doma, aby s ním mohla denně cvičit a připravit ho na policejní práci.

„Všichni psovodi mají psy u sebe doma, aby se jim mohli naplno věnovat. Tomu se ale musí podřídit celý chod našich domácností, i dovolené," vysvětluje mladá kynoložka, která je zároveň maminkou dvou malých dětí, „na dovolenou musíme jezdit se psem, hlídat by ho mohl jedině kolega psovod."

Štěňata si zatím hlavně hrají. Už teď ale prokazují předpoklady, že se mohou stát platnými členy policejního sboru.

Pak už jsou ale všichni připraveni a můžeme se vrhnout do akce. Figurantem a tedy pachatelem se stává jediný zástupce mužského pohlaví mezi psími páníčky Matěj Buriánek. Zve mě s sebou a já přijímám roli druhého pachatele a jen pevně doufám, že ostré psí tesáky si na zakousnutí nevyberou nechráněné části mého těla. Jedinou mou zbraní je v tuto chvíli fotoaparát.

Matěj Buriánek má na ruce speciálně upravený rukáv, do které se pes zakousnout může. Bude nás stopovat druhý pes Martiny Rosendorfové, už dospělý vlčák Nei. Je to nádherný a svalnatý černý pes. Když ale cvičný pachatel ve dveřích bývalých kasáren hlasitě a výhružně zakřičí a plácne se do polstrovaného rukávu, psův pohled dostane naprosto hrůzný výraz. Děsivě cení zuby, a kdyby mohl mluvit, jistě by nám oběma vyhrožoval smrtí.

Neléčená deprese člověka zavede až na hranici života

Psi slouží u policie zpravidla kolem devíti let. Někteří dokonce až do dvanácti. Potom putují na důchod k li-dem, kteří se o ně dokážou postarat. Proto většinou zůstávají u svých cvičitelů jako domácí mazlíčkové.

Všech pět kynologů se shoduje, že pokud cvičitel nemá možnost psa si nechat, je o vysloužilé policejní psy velký zájem.

Štěně přitom může být z výcviku vyřazeno už na samém začátku výcviku, například když nemá vyrovnanou povahu. „Pes se nesmí zaleknout pachatele, střelby ani velkého hluku," vysvětluje Martina Rosendorfová.

Při kosteleckém tréninku se figurantem v roli pachatele stává jediný zástupce mužského pohlaví Matěj Buriánek.

Neratovice chtějí prodat část městských bytů

Přijímám roli druhého pachatele a jen pevně doufám, že ostré psí tesáky si nevyberou nechráněné části mého těla. Jedinou mou zbraní je v tuto chvíli foťák. Matěj Buriánek má na ruce speciálně upravený rukáv, do kterého se pes zakousnout může.

Stopovat nás bude druhý pes Martiny Rosendorfové, už dospělý vlčák Nei. Je to nádherný svalnatý pes.

Když ale cvičný pachatel ve dveřích bývalých kasáren hlasitě a výhružně zakřičí a plácne se do polstrovaného rukávu, pohled psa dostane jiný výraz. Děsivě cení zuby, a kdyby mohl mluvit, jistě by nám oběma vyhrožoval smrtí. Psovodka naštěstí Neiho drží pevně na vodítku. My s pachatelem zatím rychle procházíme dlouhou chodbou, která je prázdná a na zemi se povalují jen chuchvalce prachu a nepořádek, několik let už tam nikdo neuklízel. Z dlouhé chodby vedou desítky otevřených dveří do bývalých pokojů.

My se schováváme za plechové dveře umývárny, přímo do záchodové kabinky. Policista mi galantně nabízí zadní místo na záchodové míse a stoupne si přímo přede mě, aby mě bránil vlastním tělem.

Z tiché chodby je slyšet hlas policistky: „Policie České republiky, vyjděte ven nebo bude použit služební pes." Pak Martina Rosendorfová bez dalšího varování vypustí Neiho.

Když uslyším na dlažbě klapot psích drápů, ani nedýchám. Trvá sotva pár vteřin, než pes rozrazí nedovřené železné dveře a začne na nás hrozivě vrčet a štěkat. Mám výhled přímo do rozzuřené tlamy s ostrými zuby. Policistovi přede mnou to ovšem nestačí a na psa zaútočí. Křičí na něho a napřahuje ruku. Nei se mu zakousne do rukávu. Všechno vypadá skutečně, dokud Martina Rosendrofová psa neodvolá a nepřipne mu vodítko. V tu chvíli pro Neiho hra končí. Ze zuřivého psa se během vteřiny stává zase roztomilý mazlíček, který si za odměnu odnáší polstrovaný kousací rukáv. S pachatelem, kterého by ještě před pár minutami nejraději rozkousal na kusy, jsou zase kamarádi. Nei se s rukávem musí každému pochlubit a vrtí ocasem. Dokonce i mně ho přinese ukázat, abych ho pochválila. A mě jen napadá, jak dalece ten pes dokáže chápat, že při skutečném zásahu to není hra a jde mu o život.

Opékání špekáčků je možné jen se souhlasem vlastníka pozemku