Obsluha mělnického vysílače na Chloumku tehdy pracovala první den bez dozoru německých okupantů. Dopoledne 9. května 1945 se ale nad jejich hlavami přehnala letadla a na Mělník začaly padat bomby.

Za sebou zanechaly mnoho mrtvých a několik stovek poničených domů. V tu chvíli bylo všem jasné, že se jednalo o pomstu nacistů za to, že museli chvatně ustupovat před armádami spojenců. Kdo ale doopravdy přesně před sedmdesáti lety bombardoval Mělník pouhý den před jeho osvobozením?
Na přelomu let 1944 a 1945 už mnozí mohli tušit, že to jde s německou okupační mocí s kopce. Zprvu to byly jen náznaky.

Do mělnického okresu byly přemístěny některé vojenské jednotky. Školy, hostince, sokolovny, stodoly nebo stáje postupně obsazovali Němci nebo s nimi sympatizující obyvatelstvo, kteří utíkali před východní frontou. Jednalo se převážně o ženy s dětmi, starce a rekonvalescenty.

Váleční zajatci 

Po silnicích táhly dlouhé řady válečných zajatců nebo pochody smrti vězňů z koncentračních táborů. V okrsku četnické stanice ve Vojkovicích tak bylo v jednu chvíli údajně až 80 tisíc zajatců. Nad hlavami lidem začala létat spojenecká letadla, která v únoru a březnu bombardovala Neratovice a Kralupy nad Vltavou.
Mělník byl pro Němce důležitý, protože přes něj vedl strategický přechod přes Labe. Ten měla střežit posádka pod velením majora Richtera. Ve městě bylo soustředěno na čtyři tisíce mužů Waffen-SS, wermachtu a Říšské pracovní služby. Na mělnickém zámku byla spojovací škola SS, takže ve městě bylo dalších 2400 esesmanů.

Do města směřovala z východních Čech část skupiny armád Mitte pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera a jejich jediným přáním bylo dostat k demarkační linii a vzdát se Američanům.

Na střet německých a spojeneckých armád se Mělník připravoval.

„V přístupových ulicích ve městě se dělaly kotce, do kterých se dávalo kamení, a z velkých klád se dělala závora. To bylo u evangelického kostela, teď je tam realitní kancelář, tam jsem taky budoval. Potom za cukrovarem, jak je hotel Ludmila. Tam byla cihelna. Zátaras byl tedy mezi ní a srázem do Labe," řekl autorovi pamětník tehdejších událostí František Purš.

Partyzánská skupina 

Svými akcemi Němcům znepříjemňovala život partyzánská skupina, která působila na severu mělnického okresu. Po několika zdařilých útocích na železnici však jejich radiové spojení se štábem partyzánského hnutí v Kyjevě Němci vysledovali a 24. dubna je překvapili v jejich táboře v okolí Řepína. Během ústupu byli tři partyzáni zabiti.

To už ale Němci věděli, že jejich situace není dobrá. „Již od 4. května je pozorována silná nervozita německého personálu. Připravují a čistí se zbraně, nosí je stále u sebe. O službu ve vysílači nemají zájem. Shromažďují se v uzavřené místnosti k tajným poradám. S velkým neskrývaným zájmem sledují boj o Berlín," vzpomínal jeden z pracovníků již zmíněného vysílače na Chloumku.

Zařízení, které bylo zprovozněno v roce 1938, původně sloužilo pro německé vysílání v Sudetech. Pátého května 1945 ale němečtí vojáci vysílač vypnuli a místo rychle opustili, protože je rozrušila falešná zpráva, že Američané jsou už v Dolních Beřkovicích. V tu chvíli zaměstnanci neváhali a do éteru pustili české vysílání, které přijímá z Prahy.

Netrvalo to dlouho. Za chvíli se na místě objevily asi tři stovky příslušníků SS, kteří s sebou přivezli i výbušniny s tím, že vysílač podminují. Situaci v okolních lesích sledovala skupina partyzánů a odhodlala se k riskantnímu kroku.

Přestože věděli, že Němci jsou ve značné přesile, 8. května vyslali tři kolegy, aby s velitelem německé jednotky vyjednali ústup. Tvrdili, že vysílač je obklíčený a pokud to bude nutné, partyzáni ho dobudou bojem.

Stavbu nepodminovali 

„Velitel stráží ve vysílači telefonuje svému veliteli na Mělníce o situaci a dostává rozkaz vysílač opustit," dodal přímý účastník incidentu. Všichni si mohli oddechnout. Pak ještě jednou, když vyšlo najevo, že Němci ustoupili i od záměru stavbu podminovat.

Klid ale neměl trvat dlouho. Vlastně jen do druhého dne. „Provoz vysílače probíhá nerušeně do deseti hodin 9. května, v kteréžto jest Mělník napaden nacistickými letadly a bombardován," sledoval nešťastné události pracovník chloumeckého vysílače.

Všichni automaticky připisovali německému letectvu. Jenomže v tu dobu zbědování Němci vyklízeli celý okres se snahou co nejdříve dosáhnout demarkační linie. Nikoho ani nenapadlo, že se na obloze pohybovali sovětští hloubkoví letci.

To, co řada lidí nakonec později tušila, bylo potvrzeno až v roce 1989. Mělník skutečně bombardovala letadla 2. letecké armády v devíti vlnách. Sověti pravděpodobně chtěli zamezit ústupu německých jednotek k postavení Američanů.

Následky bombardování byly zlé. Zahynulo sedmadvacet lidí, zasaženy byly i obě nemocnice, takže lékaři museli provést více než osm desítek operací v provizorních podmínkách ve sklepě. „Byla zasažena nemocnice, i když tam byl velký červený kříž. Naštěstí nemocné snesli včas do sklepa a do chodeb, takže nedošlo k velkým ztrátám.

Pak se přesunuli do nemocnice na Podolí a tady se operovalo. Bombardováním však bylo přerušeno vodovodní potrubí. Nemocnice byla bez vody. Kde ještě tekla voda, tak jsme ji tam donášeli. Bylo to docela dramatické," vyprávěl František Purš. Kromě nemocnic dostalo zásah téměř pět set domů, přičemž patnáct z nich bylo zničeno úplně.

Mělničané při tom všem měli ale vlastně štěstí. Lidé šli totiž vítat zástupce spojeneckých armád na mělnickou radnici a do posledního místa zaplnili náměstí. František Purš si od Chloumku přilétajících bombardérů všiml zrovna ve chvíli, kdy se na radničním balkóně objevili vojáci ve spojeneckých uniformách.

Sypaly se bomby 

„Tak jsme si říkali: Výborně. Ještě k tomu letadla. Ale letadla přiletěla, mohla být tady nad Podolí, a najednou se z nich vysypala, jako když vysypete sirky z krabičky od sirek, a to byly bomby. Stále se to zvětšovalo a najednou strašná rána. Cihly, prach, všecko do vzduchu," vzpomínal František Purš.
V tu chvíli na náměstí zavládla panika a lidé se snažili ukrýt do podloubí, kam se všichni nevešli.

„Já jsem si lehl k žulovému okraji fontány. Když první vlna přeletěla, těch vln bylo několik, až do večera, tak jsem utíkal a vzali mě do krytu ve sklepě kapucínského kláštera, tam je dneska Regionální muzeum. Mezi těmi vlnami jsem se snažil dostat domů. Doběhl jsem k bráně a přišel další nálet, tak mě zase stáhli do krytu. Teprve potom jsem doběhl domů," přiblížil František Purš.'

V tu dobu na náměstí byla i tehdy čtyřiadvacetiletá Olga Hromádková, která šla původně vítat sovětské vojáky. Nakonec se ale ukázalo, že se jednalo o britské zajatce. To však na slavnostní situaci nijak neubíralo.

„Pak se to nějak semlelo, honem jsme vlítli do sklepa, že je nálet. Hodně to šlo do Labe, potom do té ulice podle Labe," přiblížila pamětnice. Také ona měla štěstí, protože jedna z pum přistála přímo na terase jejich domu. Sice nevybuchla, ale střepina z jiné bomby se zastavila až v pokoji o dětskou postýlku.

Takové štěstí ale neměl například knihař Josef Holubec nebo notář Stanislav Paďour, který v Mělníku režíroval ochotnická představení. Oba při náletu zahynuli. „Bylo to dobrý chlapík," vzpomínala na notáře Olga Hromádková.

Po válce byla informace o sovětském bombardování Mělníka záměrně zamlčována s tím, že nálet provedla letadla luftwaffe. Pamětníků však bylo příliš mnoho, takže po mnoha letech musely úřady sovětský nálet oficiálně potvrdit.

Odzbrojovali Němce 

V době, kdy na Mělník padaly bomby, ve Vehlovicích místní odbojáři pokojně odzbrojovali Němce, kteří se z města snažili dostat do Liběchova a dál. Opačným směrem ale mířil opancéřovaný vůz, jehož posádka si chtěla cestu vynutit silou. V napjaté atmosféře se strhla přestřelka, během níž zahynulo devět odbojáři. „Můj děda tam přišel o ruku, kterou mu rozstříleli," vyprávěl Jiří Jelínek.

Aby předešli dalšímu krveprolití, nechali odbojáři Němce projet. O pár kilometrů dál směrem na Mělník, na Pšovce, však došlo k dalšímu vyjednávání.
Tentokrát odbojáři pohrozili, že pokud se posádka bude snažit vynutit průjezd městem na západ, postřílejí německé zajatce. Těch už bylo ve velkých silážních jámách mělnického cukrovaru shromážděno patnáct tisíc. Následná dohoda vypadala tak, že Němci zastaví boj, pokud jim bude zajištěn nerušený průjezd městem přes Labe. Dohoda byla zřejmě oboustranně dodržena.

To byl zřejmě poslední krvavý incident v Mělníku. Desátého května v osm hodin ráno přijeli do města vojáci 1. ukrajinského frontu. Zhruba ve stejnou dobu se v ulicích Mělníka objevili i příslušníci 2. polské armády. Mělník si po mnoha letech mohl oddechnout.

(Autor použil rozhovory s pamětníky, materiály ze Státního okresního archivu Mělník a čerpal z publikací Květen 1945 na Mělnicku od Tomáše Jakla a Dalibora Státníka, Mělník od Jana Kiliána a kolektiv, Národní mstitel od Václava Zimermana a Příběhy psané srdcem od Jindry Svitákové a kolektivu.)