Zachraňují životy, ze zdemolovaných aut vystřihávají pasažéry, likvidují požáry i ekologické havárie. Málokdo ovšem ví, že hasiči obětem těchto událostí jejich příbuzným, někdy bohužel i pozůstalým, pomáhají také po psychické stránce. Slouží k tomu Psychologická služba Hasičského záchranného sboru ČR, do níž je v rámci Středočeského kraje zapojeno více než čtyřicet hasičů.

Patří mezi ně i profesionální hasič Petr Janda, který na mělnické stanici působí nejen jako velitel družstva, ale také jako člen psychologické služby. „Dělám to zhruba osm let, ale psychologická služba začala fungovat asi před třinácti lety. Když vznikala, přišlo mi to hodně zajímavé, protože jsem byl vždycky odpůrcem toho, že hasiči jsou tu jen od toho, aby přijeli, uhasili nebo vyprostili – a odjeli. Když v minulosti někdo u dopravní nehody zemřel a přijeli jeho příbuzní, nevšímali jsme si jich a dělali jsme svou práci, ty lidi jsme v tom trochu nechávali. Když pak vznikla psychologická služba, přihlásil jsem se s vidinou toho, že se ten přístup k lidem změní. A to se opravdu stalo," říká hasič, který absolvoval řadu školení a kurzů, aby získal potřebné znalosti k tomu, jak s účastníky nelehkých událostí jednat.

Původně psychologická služba podle Petra Jandy vznikla za účelem pomoci zasahujícím hasičům, kteří se často musejí psychicky vypořádat s velmi náročnými situacemi. „Hasiči však tuto službu příliš nevyužívali, takže se nakonec ukázalo, že více pracujeme přímo s těmi zasaženými lidmi," připomíná člen posttraumatického týmu. 
V současné době je na mělnické stanici sám, ale školí se 
i další jeho kolega. Odborníky na psychickou pomoc mají i na stanicích v Neratovicích a Kralupech nad Vltavou.

K zásahu, kde je nezbytná psychická pomoc, ale žádný z nich za každou cenu vyrazit nemusí. „Výjezd není povinný, i když jsme zrovna v práci. Velitel zásahu si vyžádá posttraumatika, a my se pak můžeme rozhodnout, jestli daný typ události chceme řešit. Někdo má třeba malé dítě, takže se zrovna na případ, kde je úmrtí dítěte, nemusí cítit. Proto nás je také v kraji relativně dost, abychom se mohli vzájemně zastoupit," vysvětluje Petr Janda a dodává, že i samotná pozice člena psychologické služby je zcela dobrovolná: „Ten člověk to musí chtít dělat dobrovolně a mít zájem. Nikdo ho do toho nenutí."

Tým psychologické služby je složen převážně z mužů, z hasičů, kteří jsou zařazeni do výjezdových jednotek. Ženy jsou ale také vítané. „Občas mám pocit, že tím, jak jsme samí chlapi, je to pro nás trochu složitější. Ženy jsou přece jen empatičtější a chtějí si povídat. U mnoha zásahů bych ženu ocenil. Někdy postižený nechce mluvit s chlapem nebo s někým v uniformě. Když mě k zásahu volají z domova, je lepší, když tam jedu v civilu," připomíná hasič, podle něhož se v poslední době o tým psychologické služby začaly zajímat i ženy. „Máme tam děvčata z operačního střediska i denní příslušnice."

Petr Janda i jeho kolegové z týmu hasičských psychologů nevyjíždějí jen k těžkým nehodám, kde by se potřeba jejich vlídných slov dala očekávat. „I u lehkých dopravních nehod, kde dojde naštěstí jen na pomačkané plechy, se někdy lidé hroutí, jsou v šoku, brečí nebo se naopak stáhnou do kouta. Pak jsou samozřejmě těžké havárie, kde lidé přicházejí o životy a své blízké, nebo požáry, kde přijdou o majetek, na který šetřili celý život. A výjimkou nejsou ani živelné pohromy, sebevraždy a různá úmrtí," vyjmenovává velitel družstva mělnických hasičů, v jehož paměti některé zásahy zůstanou hluboko zapsány.

„Nejhorším zážitkem pro mě byla nehoda, při které zemřel půlroční chlapeček a jeho šestiletý bratr a maminka byli těžce zraněni. Chlapečka jsme společně se záchranáři resuscitovali asi hodinu a půl, ale bohužel bez úspěchu. Během oživování tam přijel otec rodiny, chlap jako hora, který neuvěřitelně křičel, ohrožoval lékařku…

V tu chvíli mu to však neměl nikdo za zlé, vždyť proboha přišel o syna. Já jsem s ním a jeho manželkou pak jel v sanitce do nemocnice. Byla to hrozná cesta, přišlo mi, jako když těch deset kilometrů jedeme dvě hodiny," popisuje těžké chvíle hasič, jemuž pak v nemocnici otec brečel na rameni. „Tehdy jsem měl na nás hasiče i záchranáře zlost, že se nám to dítě nepodařilo zachránit. Byl jsem přesvědčený, že s hasičinou skončím. Když mě sanita odvezla zpátky na stanici, hodil jsem kabát do křoví, sedl si na schody a brečel. Pak jsem se ale sebral, došel do garáže a v hlavě mi přitom znovu zazněla slova toho muže. V nemocnici mi moc děkoval, za to, co jsme pro jeho děti a manželku dělali a abychom v naší práci pokračovali dál."

Petr Janda se ale setkává i s příjemnějšími momenty. Jedním z nich byla havárie na dálnici. Ačkoli šlo o těžkou nehodu čtyř aut s vyprošťováním, v jednom voze jel sedmiletý chlapec, který vyvázl jako zázrakem bez zranění.

„Jakmile skončily záchranné práce, vzal jsem si ho stranou, začali jsme si povídat, řekl jsem mu, co se děje a co se ještě bude dít. On mi vyprávěl o svých úspěších v karate a ukazoval mi medaili, kterou chvíli předtím získal," vypráví Petr Janda, od něhož hoch dostal hasičského plyšového dráčka.

„Pak dostal plyšáky ještě od policistů a záchranářů. Když si pro něj přijeli příbuzní, měli tendenci v něm vyvolat lítost. On je ale překvapil tím, jak byl relativně v pohodě. Tenkrát jsem odjížděl s pocitem, že se to opravdu povedlo," doplňuje člen psychologické služby.