„Ty jsi tady poprvé?“ zeptala se mě mladá blondýna s miniaturním psíkem na klíně? Zřejmě jsem vypadala vyděšeně. Chtěla mi toho tolik říct, ale právě mě volal doktor do své ordinace. Konečně přišlo vysvobození. Nikdy jsem totiž nebyla tak blízko lidem, kterým se říká feťáci.
Podolská nemocnice v Mělníku skrývá ve dvoře tajemné zákoutí. Hnusná budova těsně před zbouráním. Ale mýlím se. Tady je daleko široko jediné útočiště všech, kteří mají společný problém: drogy. Než jsem vešla do čekárny, pořádně jsem se nadechla. Jako bych čekala, že se budu dusit. Dusit zápachem z lidských trosek, které vídám v televizi nebo naživo v centru Prahy.

Když v čekárně na lavici seděl mladý muž v čistém bílém značkovém oblečku a vedle něj stála upravená mladá dívka, vyrazilo mi to nabraný dech. Tohle že jsou feťáci? Přiskočila jsem ke dveřím ordinace, abych se ubezpečila, že jsem tady správně. Rychle jsem četla: AT poradna pro prevenci a léčbu závislostí. Ano, jsou to feťáci.

S doktorem Hamplem mám smluvenou schůzku na jedenáctou hodinu. Striktní nápis na dveřích NEKLEPAT! respektuji a svorně usedám mezi ostatní pacienty.

Jako přes hledáček foťáku prohlížím celé osazenstvo. Pěkně zleva doprava. Kolem mladého páru, kterého jsem si všimla už při vstupu do čekárny, pobíhali malí roztomilí psi. Jeden ke mně přiběhl a začal mě očichávat. „Pocem, nevotravuj!“ hlasitě zaječela jejich majitelka a svým ostrým hlasem rozřízla dosavadní ticho v místnosti. Psa hladím se slovy, že mi to nevadí. Ticho pominulo. Stejným hlasem promluvila na muže v bílém. Pak už dialog nebral konce a my jsme jen tiše přihlíželi nekončícímu hlasitému rozhovoru, který nabíral obrátky do pořádného konfliktu.

Naproti mně seděla maminka s asi čtrnáctiletou dcerou. Mlčky seděly a občas se zadívaly na dívčí nožky – to když si hrála se svými letními botkami. Že by tahle mladá žába kouřila marihuanu nebo si píchala pervitin? Proboha, vždyť je to ještě dítě!
Dveře ordinace se rozletěly. Svižným a dunivým krokem vyšel mohutný třicátník, který už mezi dveřmi halekal na mladou dvojici se psy. Všichni vyběhli ven. Jsou slyšet jen útržky slov, na něčem se dohadují.
Využiju okamžiku a urychleně startuju ke dveřím doktora. Vždyť už je po jedenácté! Stařičký pán se na mě usměje a mile mě žádá o chvíli strpení. Roztrpčená se vracím zpět na své místo. Vůbec se mi tady nelíbí. Hlasy zvenčí mě děsí.

Prásk! Do čekárny úprkem vlítla mladá blondýna. Poskakujíc přiběhla k sesterně a potichoučku zaklepala: „Sestři, potřebuju strašně čůrat!“ Bez odezvy. Upínala svůj pohled směrem na osazenstvo čekárny a snažila se o porozumění. A pak už se nerozpakovala a na dveře pořádně zabušila. Vyšla sestra. „Ty si přiletíš před půl dvanáctou a pak tady děláš kravál! Tak pojď, já jdu s tebou,“ řekla a společně vyrazily na záchod.

Později jsme spolu mluvily. Skoro deset let byla závislá na pervitinu a heroinu. Její abstinenci zjistí lékař ze vzorku moči. Chce tak přesvědčit soud, že je čistá, a získat zpátky svého syna, o kterého přišla při rozvodu.