Hřálo nás mládí a Černobyl, když jsme v roce 1986 na jaře maturovali. Gymnázium jsem vychodil v Mostě, zdejší budova pamatovala ještě Most starý, historický, který jsme si my všichni vrstevníci ještě živě vybavovali před totálním zničením detonacemi výbuchů a armádou buldozerů.

Pavel Brycz
je spisovatel

Ve starém gymnáziu panovala celé čtyři roky studia zima jako v psinci. Anebo jako ve starobylých vinných sklepech v Roudnici nad Labem. Zdejší vinař, který nás bůhvíproč vzal na exkurzi (snad tušil, že koncentrace básníků v naší třídě je nebývale vysoká, a k poezii víno patří nejen na Skácelově Moravě, ale i v Horových severních Čechách), nám doporučoval teplé norské svetry a chlubil se teplotou 5 stupňů Celsia. Dojem neudělal.

Historik Michal Stehlík
Alžběta II. mezi historií a pohádkou

Básník Pabišta pronesl: „No co, zima jako u nás na gymplu. Musíme se tulit!“ Všichni se zasmáli. Patnáct kluků a patnáct slečen. Ne proto, že by to byl vtip. Ale právě jen a jen pravda. Naše učitelka s červeným nosem němě na udivený kukuč chlubivého vinaře přikývla.

Ano, byly to časy vyhlášek, denně se v podzimních plískanicích a zimě měnila pravidla pro teplotní podmínky výuky. Nejprve ředitelka gymnázia stanovila přípustnou normu 18 stupňů. Když sloupec teploměru klesl na 17 stupňů, obeslala třídy memorandem a povolila stupňů 17. Ale chlad jako z Ruska nepolevoval, neschopnost vytopit budovu z roku 1927 prolomil limity teplotní hygieny a tolerance na 16, 15, ano, i 14 stupňů pro tělocvičnu a chodby. Ve třídách jsme sedávali navlečení jako na lyžařský kurz. Jen básník Knol zarytě setrvával v tričku s krátkým rukávem. Dostal přezdívku Eskymo Welzl.

Přišla mi pozvánka na podzimní abiturientský sraz 4. D. Kulatých pětatřicet let od maturity jsme měli slavit už loni. Covid a lockdowny však naše setkání zařízly. 

Každý sám pokračoval ve svém curriculu vitae a sbíral šrámy, pocty, trpkosti i slasti života, občas jsme o sobě dali vědět on-line, že žijeme, živoříme, hoříme nebo vychládáme. Ale jinak v nás vše zůstávalo jako v nacucaném hadru na podlahu, který nikdo dlouho nevyždímal.

Teď po roce se konečně dočkáme srazu, nyní už po šestatřiceti letech, a zúročíme příběhy, jež jsme neměli komu vyprávět. Dospělé či dospívající děti z nich zívaly nudou jako z Jiráska a řadily do ranku moralit.

Jiným lidem, třeba našim partnerům, se nevyplácí dělat uchem díru do hlavy. A osobní kouči? Těmi už jsme se stali sami. Na světě je víc koučů než koučovaných. Některá moudra lze prostě vyprávět jen vrstevníkům.

Zdroj: Deník

A tak se těším na salonek nevytopené restaurace s menu za pohlreichovské částky. Nemůžu se dočkat studeného večera, až ve svetru po Egonu Bondym přispěju svou troškou do mlýna navlečeným spolužačkám a spolužákům s párou od úst. Určitě mi všichni z abiturientského tulení budou viset na rtech, až jim povím tu zázračnou novinu. Sehnal jsem kominíka! Vzácný to zjev mi přinesl domů černé štěstí. Na knoflík jsme položili i packu našeho kocoura. Vymetl komín onen zázračný muž. Nasadil roury od krbových kamen. Poradil, pomohl, nekoučoval…

„Nedokážete si představit, jaký duševní relax teď zažívám, když jako rodina se třemi dětmi vyrážíme do barevně tónovaného podzimního lesa na samosběr dřeva,“ vylíčím jim básnicky. A oni budou zářit jako rozpálená kamínka. I Eskymo Welzl ve svém krátkém tričku se zazubí a pozve mě na panáka.

Radosti života. Obyčejné lidské teplo.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.