Ve skříních smutně visí nové šaty a řasenka pomalu zasychá, neb není kam vyrážet. Pozitivně hodnotíme snad jen to, že nám ubývá řada nepřečtených knih, na které v běžném provozu nebyl čas.Jinak se ale marně snažíme najít odpověď na otázku, jak dlouho to takhle dál vydržíme. A nejsme v tom samy.

V úterý u nás zazvonil pošťák se zásilkou a svěřil se, že už má všeho dost. „Je to hrůza, člověk nemůže jít ani do divadla,“ posteskl si. V tu chvíli mi to došlo. Nestrádáme kvůli rouškám a omezenému pohybu. Podléháme trudnomyslnosti proto, že nás pohltil stereotyp a absence podnětných zážitků. Chybí nám krásno, výtvarné v galeriích, dramatické v divadlech, hudební na koncertech. Duše prahne.

Když jsem si v Právu přečetla prognózu děkana 3. lékařské fakulty UK Petra Widimského, že pokud nebude k dispozici vakcína, potrvá sedm let, než Evropané získají kolektivní imunitu, zatrnulo mi. „Pandemie bude trvat ještě několik let a je tedy nutno dlouhodobě upravit veškeré naše chování, uvažování a plánování,“ píše profesor Widimský.

Pokud má pravdu a restrikce nejsou jen otázkou dvou tří měsíců, nýbrž let, je nezbytné, aby na to vláda reagovala.

Musejí se změnit pravidla vzdělávání, ale také kulturního života. Herci a hudebníci mohou výhledově pořádat víc produkcí venku nebo na pracovištích. Myslím, že by bylo zkázonosné, kdyby právě oblast vzdělávání a kultury byla nechána napospas covidu. Nejen náš listonoš by z toho mohl mít těžkou depresi.