Změnit pohlaví si můžete teprve tehdy, když podstoupíte operaci. Tak rozhodl ústavní soud. Rodné číslo, které vyjevuje, zda jste žena, či muž, je v pořádku. Podle nejvyšší soudní stolice společnost uznává, že se dělí na dvě pohlaví. Právo se nechce vměšovat do „kulturních válek“. Jen konstatuje, že současný stav je v pořádku.

Zejména mladší lidé se však chtějí svobodně rozhodovat, zda se cítí být mužem, či ženou, něčím mezi tím, nebo obojím, nebo něčím neurčitým. Tato touha bývá staršími buď zesměšňována, nebo vydávána za pekelný konec světa. Je to vskutku tak?

Když požadovali v devatenáctém století chudí volební právo, bohatí to měli za vrchol hlouposti. Když na začátku dvacátého století vytáhly ženy modré punčochy do boje za rovnoprávnost, muži si klepali na čelo: Co chtějí, ty šílené sufražetky? Věci, které jsou dnes brány jako přirozené a svaté, přicházely na svět v podobě kulturní revoluce.

Martin Komárek.
Podivná milost i pro ústavu

Touha svobodně si určit pohlaví může být něco podobného. Nebo ne? Byly přece i temné převraty, které přinesly samé zlo. Ponejvíce takzvaná socialistická revoluce. Měla přinést svobodu, blahobyt a štěstí. Přinesla otroctví, bídu a úzkost. Místo řádu „přirozených“ snažila se násilně nastolit „nepřirozené“.

Pokud ovšem o tom, za jakých podmínek si měníme papírové pohlaví, rozhoduje soud, je vše v pořádku. Úřední listiny dnes člověka nedefinují. Každý může svou soukromou kulturní pohlavní revoluci vyhlásit sám. A tolerantní západní společnost ho nejen nezatratí, ještě z něj udělá hvězdu sociálních sítí.