Křižovatka je to takřka hamletovská. Na jednu stranu by se řeklo: Kdo si musí dávat měsíční pauzu, vlastně přiznává, že je alkoholik. Na tu druhou: ať už člověk pije málo, nebo moc, přestávka jeho zdraví a zejména týraným játrům bodne.

Na rozdíl od kouření nemají kapacity na lihoviny jednotný názor. Pro jedny je to doslova „tekutý covid“ (doktor Nešpor), pro jiné v mírných dávkách vzpruha (profesor Pirk). Pokud se člověk přikloní k docentu Nešporovi, měl by sušit ústa od kolébky do hrobu. Pokud k profesoru Pirkovi: proč si odříkat blahodárný doplněk stravy celý měsíc?

Navíc je tu ten covid. Na jaře se z dotazníků zjistilo, že nejméně pětina lidí pije více než dřív. A co bylo jaro proti děsnému podzimu a ukrutné zimě? Procházka růžovým sadem. Nemajíce hospod lidé léčí deprese (jejich výskyt přirozeně raketově roste) u sklenky doma. Domácí alkoholismus je pak mnohem nebezpečnější než ten veřejný: kontroluje vás jen vaše svědomí.

Tak a co teď? Hodil by se patrně závěr mravoličný. Něco jako: proč se nepřidat k více než půlmilionovému zástupu, který to vzal v únoru za správný konec? Právě to mě ale odrazuje, ta masovost. Není každý dospělý člověk svéprávný a zodpovědný za své zdraví. Není úplně a jen na něm, jestli abstinuje trvale, nebo vůbec anebo si dá raději suchý říjen?