Když bylo Řecku v roce 2015 nejhůř, zvolilo si do čela své vlády prvního eurokomunistu v historii západní Evropy. Alexis Tsipras ve své volební kampani dělal ramena, sliboval, že on provede Řeky slzavým údolím dluhové krize bez ztráty životní úrovně a výše důchodů. Že to s Evropskou unií na čele s Německem vyjedná lépe, než by to zvládly „normální“ vlády sociálních demokratů nebo pravice. Zkoušel všechno možné, včetně referenda, ale nakonec stejně udělal, co se udělat muselo. Seškrtal Řekům důchody a platy, prodal z řeckého státního majetku, co se prodat dalo a přes popření sama sebe zachránil Řecko, za které nesl odpovědnost.

Z bouřliváka, populisty a komunisty se stal takovým „normálním“ západním politikem. A byl za to odměněn, jak už se to odpovědným politikům v takových krizových situacích stává – porážkou ve volbách.

Luboš Palata
V Praze vyhrála vládní koalice. Dohoda je povinná

Itálie, kde do teď vládla poměrně odpovědná středo-levicová vláda premiéra Maria Draghiho, si na rozdíl od Řecka zvolila pravicovou variantu Tsiprase.

Nová premiérka Giorgia Meloniová se ale může ukázat podobně málo neofašistkou, jako se Tsipras ukázal být neokomunistou. Itálie sice není v tak smrtelné finanční křeči, jako bylo Řecko, ale přesto jsou římské mantinely podobně úzké jako ty athénské. Prostě hospodářská a politická realita nedovolí Meloniové dělat jinou než odpovědnou politiku. V opačném případě se v izolaci ponechaná Itálie totiž potopí. Meloniová nevypadá, že by něco takového chtěla dopustit. Což dává naději jak Itálii, tak nám, spoluobyvatelům naší společné Unie.