Povím vám jeden příběh. Jeho hlavní postavou je žena středního věku, která se živí jako uklízečka v základní škole. Je dříč, poctivá, šikovná, schopná a inteligentní. Zaučuje mladší kolegyně a dělá třikrát víc než v době, kdy byla školní budova o dvě patra nižší. Tahá do schodů těžké kbelíky s vodou, takže má pravidelně problémy s klouby a svaly.

Po rozjívených dětech a nejrůznějších akcích uklízí svinstvo, které rozhodně neodpovídá jejímu popisu práce. Bere něco málo přes osmnáct tisíc hrubého měsíčně. Když si řekla o víc peněz, nadřízená jí ironicky odpověděla, že se měla lépe učit, aby nemusela drhnout záchody. Teď se dověděla, že její příjem bude ještě nižší, protože stát musí šetřit a ve školství se to dotkne především nepedagogických profesí, tedy školníků, kuchařek, hospodářek a uklízeček.

Kateřina Perknerová
Zdvižený prst Martina Kuby

Přemítala jsem nad jejími slovy a říkala si, co jí asi probíhá hlavou při zprávách o korupčním skandálu v Olomouckém kraji, kde si funkcionáři ODS a podnikatelé s touto stranou svázaní přikrádali na dopravních zakázkách. Nebo při popisu války mezi bílými plášti v IKEMu, při níž jde o vydírání a možná i nekalé kšefty slovutných profesorů. Eventuálně nad průzkumem agentury Median, podle něhož si převážná většina lidí myslí, že je česká společnost rozdělena a panuje v ní nedůvěra, že jí chybí jasná vize a přibývá v ní psychických problémů a depresí.

Bohumil Kartous ve své nové knize FUTURE ON! píše: „Stav, v němž se nacházíme, připomíná únikovky zejména v základním principu hry: ocitáme se v podmínkách, které jsou pociťovány jako nevyhovující, a proto máme potřebu z této situace odejít, uniknout, změnit ji. Zároveň ale nemáme žádný konkrétní návod, jak to udělat. Nemáme klíč.“

Kateřina Perknerová
Nevejdu se do žádné škatulky, řekl mi Karel Schwarzenberg. Bylo to tak

Mnozí obyvatelé České republiky ho skutečně marně hledají. Klíč ke svým i cizím životům. Rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková při vystoupení na Albertově jeden nabídla: „Při vzpomínce na nejvyšší oběť Václava Sedláčkaa Jana Opletala zdůrazněme lidskou sounáležitost, která je důležitá i v dnešní době. Naše společnost je křehká a je snadné rozdělovat, stavět jedny proti druhýma pak rozkolísanou, vysílenou či vystrašenou veřejnost lépe ovládat. Proto chci všechny na tomto místě poprosit a vyzvat, abychom nemysleli jen na sebe, ale také na druhé, na své kolegy, spolupracovníky, sousedy, přátele. Pokud budeme společně usilovat o rozvoj společnosti, bok po boku pracovat a poctivě žít, všem se nám zde bude žít lépe. Myslím, že tak nejčestněji uctíme památku všech statečných studentů a studentek, kteří za svobodu položili životy.“

Dám vědět, až se „mé“ paní uklízečce bude dařit lépe a nikdo jí nebude dávat najevo, že je méněcenná bytost, která se poctivou dřinou sotva uživí. Vraťme lidem důstojnost. Tu, kterou našli 17. listopadu 1989 a která se nyní vytrácí.