Ruští puberťáci si natáčí naplno rozjeté plynové hořáky. Dávají to do veřejného prostoru. Smějí se tak Evropanům. Ti se děsí zimy. I naše vláda výrazně snížila minimální povolené teploty na pracovištích a ve veřejných prostorách. Někde, například na záchodě (jak je úřad detailní!) i na patnáct stupňů.

Markéta Pekarová Adamová doporučovala dva svetry. Zdá se však, že úředníci či školáci si budou muset navléknout tři a přes to ještě vlněný župan. Má tohle celé smysl? Neměli bychom raději vyjednat nějakou smlouvu s Ruskem, jak chtěli svatováclavští demonstranti? Máme tohle zapotřebí? Epidemie, drahota, deprese z války za rohem a teď zima?

To srovnání možná bude připadat přehnané, ale podívejme se na začátek devadesátých let. Kreml sice přechodně roztál, ceny však vyletěly do vesmíru. Lidé se museli orientovat v úplně novém světě. Dříve neznámá nezaměstnanost rostla.

Martin Komárek
Má četník Arazim výhodu?

Jeden ekonom však s odvahou a drzostí dnes nevídanou nabádal: utáhněme si opasky. Mělo to být v zájmu zářné tržní budoucnosti. Mnozí lidé si řekli: Ano, teď zatneme zuby, nejde jen o náš prospěch, ale o dobrou věc pro všechny.

Doba už není tak patetická, na ty hloupé ruské klacky s plynem by se však chtělo taky udělat dlouhý nos. Zima a nejistota jsou otravné a skličující. Ale kvůli tomu bychom měli vzdát podporu napadené zemi? Ustupovat agresorovi? Lháři a barbarovi Putinovi?

Naše vláda nadekretovala poněkud tužší zimu. Otužilí Angličané nebo Belgičané by se divili, proč se nad tím mračíme. My ale máme právo se mračit. Stát má do zvyklostí lidí zasahovat jen v krajním případě. Když se chci otužovat, učiním tak, ale ne z rozhodnutí vrchnosti. Po vzoru onoho ekonoma z devadesátek by měl premiér Fiala najít dost odvahy a inspirace, aby vystoupil a jednoznačně a neustále opakoval, že tato tuhá zima má smysl.