V české diskusi o klimatu se občas objevují pozoruhodná zjevení. Jedním z nich byl i článek Daniely Kovářové „Potřebujeme klimatický zákon? Ne!“, který vyšel v Deníku.cz. Ačkoli titulek i autorčina profese právničky slibovaly věcnou polemiku na téma klimatického zákona, z tohoto soudku v článku nezaznělo téměř nic. Celá argumentace k finálnímu „ne“ byla postavena nikoli na faktech, ale na tom, z čeho autorka podivuhodně obviňuje protistranu. Ne nadarmo proto nad „podnebíčkářským“ článkem senátorky Kovářové nevěřícně kroutili hlavami i mnozí klimatičtí vědci. Jak tedy o klimatu mluvit lépe? Kdo by se měl takové diskuse účastnit? A co ten klimatický zákon?

Danila Kovářová
Potřebujeme klimatický zákon? Ne!

Paní Kovářová přiznává, bojuje hlavně „za normální svět“. Pouvažujme tedy nad tím, co vlastně ten normální svět je. Jsou to věci a pořádky tak, jak je dobře známe z minulosti?

Ochrana přírody a krajiny je bojem za normální svět

Tradiční hodnotou je totiž i česká příroda a krajina. To, že se naše krajina v důsledku změny klimatu mění, už vidí téměř každý. Například na tom, jak v tuzemsku postupně ubývá zimního sněhu. Z nedávných let má řada Čechů velmi osobní zkušenost i s vysychajícími studněmi a přehlédnout nelze ani plošný kolaps smrkových monokultur. Že jde o projevy změny klimatu, lze dobře doložit i daty. Postoj, že příroda a krajina si zaslouží chránit, a to i před změnou klimatu, už si v českém politickém kontextu osvojila i zřejmě nejkonzervativnější strana dnešního parlamentního spektra, KDU-ČSL.

Jitka Martínková, komunikační koordinátorka Klimatické koalice

Čeští konzervativci vzhlíží rádi také k Velké Británii. Právě ta má ale klimatický zákon už od roku 2008. (Zastánkyní ochrany klimatu byla ve své době ostatně i pověstná „železná lady“ britských konzervativců Margaret Thatcherová.) Přijetí klimatického zákona se v těchto dnech projednává také u našich nejbližších sousedů, na Slovensku. Klimatický zákon tedy není žádnou animálií. Měl by ale smysl i u nás?

Klimatický zákon, ano nebo ne?

Článku paní Kovářové je třeba přiznat jeden konstruktivní postřeh - v řadě ohledů už roli klimatického zákona skutečně plní jiná legislativa. Za účelem ochrany klimatu se v Česku postupně implementuje mnoho legislativních opatření z EU, Česko také přistupuje k mezinárodním závazkům včetně známé Pařížské dohody a na národní úrovni řeší téma i různé strategické dokumenty.

Právě letos čeká mimochodem naši vládu důležitá aktualizace hned několika z nich. Do června musí vláda připravit návrh nového Národního klimaticko-energetického plánu, do konce roku slíbila také aktualizaci tzv. Politiky ochrany klimatu a připravuje se i nová verze Státní energetické koncepce.

Martin Věchet
Slepičí koncentrák je selháním humanity

Přesto v české legislativě některé věci chybí. Anglický klimatický zákon například kromě obecných cílů (tedy do kdy snížit emise a o kolik) pracuje i s přesnějším nástrojem uhlíkového rozpočtu. Britský zákon také zřídil nový, nezávislý poradní orgán s názvem Climate Change Committee, jenž Britům s klimatickými opatřeními pomáhá. Zde se hodí podotknout, že jistá depolitizace a „zvědečtění“ celé debaty o změně i ochraně klimatu by Česku rozhodně neuškodily.

Do jaké míry by byl ale v tuto chvíli nový klimatický zákon pro českou realitu přínosný, je otázkou. (Dodejme, že ideálně pro širší odbornou diskuzi.)

Když je řeč o zákonech, hodí se připomenout, že v Česku se za klima postavila už i justice, tedy instituce, jejíž relevanci snad nezpochybňuje ani sama paní Kovářová, vzděláním i profesí právnička. V červnu loňského roku totiž zaostávání českého státu v ochraně klimatu potvrdil i rozsudek v procesu tzv. klimatické žaloby.

Máme chránit klima nebo ne? A kdo o tom má rozhodnout?

Zda, jak moc a jakými prostředky chránit klima je určitě téma, které si celospolečenskou diskusi zaslouží. Ta by se měla odvíjet od vědeckých faktů, tedy v první řadě od závěrů klimatologů. Jakmile se shodneme na tom, v jakém stavu se klima nachází - a na tom už ve světě panuje jednoznačná shoda - je vhodné vést širší diskusi o případných opatřeních. To už často budí větší vášně.

Zdroj: DeníkPodobně kontroverzní témata, která mají tendenci rozdělovat společnost, se v zahraničí čím dál častěji řeší s pomocí jednoho zajímavého nástroje, o kterém se u nás zatím moc nemluví. A možná je to škoda! Jde o tzv. občanská shromáždění. Ta umožňují zapojit do složitých rozhodování i veřejnost. V Irsku se proto s pomocí občanských shromáždění rozhodovalo například o interrupcích. Bohaté zkušenosti mají s tímto nástrojem ale například už i Poláci.

Chceme-li diskusi o klimatu skutečně sejmout z piedestalu politických elit a přiblížit ji lidem, není třeba dštít do éteru „lidové pravdy“. Mnohem lepší by bylo dát lidem možnost, aby se k věci vyjádřili sami. A k tomu je forma občanských shromáždění ideální!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.