Je i vám humor v jakékoli podobě vlastní? Pošlete své vtipy, kresby, nebo humorné zážitky ze života na skcstrednicechy@vlmedia.cz a my je rádi zveřejníme na našich webových stránkách. 

A jaké vtipné (někdy i s nádechem smutku) momenty provázely Jiřího Cinkeise? Ohlédnutí do minulosti

"Ze svých mnoha zaměstnání nejraději vzpomínám na natěrače semaforů a šraněk. S pár kyblíčky různých barev jsem vyrážel na trať. Hezké to bylo na Posázavském pacifiku. To jsem vytvářel na skalách různobarevné ornamenty. A když jsem míjel městečko, kde bydlel můj vedoucí, natřel jsem mu barevně popelnici. Že by se mu to líbilo, říct se nedá.        

Natěrači Maděrovi, vytáhlému hubeňourovi, před penzí odešla ze světa žena. Zůstal doma než se vzpamatuje. Zašel jsem za ním pokecat. I bramborák jsem usmažil. Když se vrátil do práce, chtěl dělat se mnou. Proč ne. Možná opravdu chtěl dělat. Ale už nemoh. Zašel na železniční most pod Vyšehradem, svlékl se do trenek, hodinky zavěsil na zábradlí a skočil.                                                                                                                                                                          
U šraněk se světly stály menší plechové objekty s příslušnou elektrikou. Byly bílé s červeným bleskem. Zjistil jsem, že nemám menší štěteček. Pár rostlinek jsem dal k sobě a malinký blesk jimi vytvořil. Pak jsem se o pár kilometrů k dalším šraňkám přesunul. Už se mi nechtělo vytvářet další malý štěteček. Vzal jsem prostě velký a podle toho se blesk parádně zvětšil. Vedení se moje počínání nelíbilo a zásadně znevažovalo moji práci.

S kamarádem jsme brouzdali a dostal jsem nápad. Říkám mu: 'Mám doma dvě vejce. Tutově vím, že jedno je natvrdo. Skočím pro ně, dám ti vybrat a práskneme si s nimi o čelo. Kdo bude mít syrový, prohrál.' Tak jo. Jedna dvě tři prásk. Vejce mi teklo po obličeji. A kámoš zvolal – já mám pukavce! Drhnul se vodou a smrděl ještě déle.

Na Hříběcí boudě ve Strážném jsem jezdil s kobylkou Lízou a s valníčkem do konzumu pro denní nákupy. Že bych si s ní zrovna rozuměl, to ne. Pod obchodem jsem zastavil, nákup nanosil a šel do kanceláře vše vyúčtovat. Najednou oknem vidím, že Líza přelomila voj a rochní si v zákuscích. Aspoň se nažrala.

Nové kreslené vtipy Jiřího Cinkeise a Josefa Pšeničky.
Užijte si nové kreslené vtipy Jiřího Cinkeise a Josefa Pšeničky

Stál jsem na zastávce a čekal na tramvaj. Přišlo ke mně děvče a povídá 'nemáte malej drobnej?' Já na to – mám malej drobnej. Ale ten vám nedám.' Zasmáli jsme se.  

Na podniku sousedila kancelář zástupce ředitele, bělovlasého zavalitějšího pana Halíře, s kanceláří tří slečen. Stěny byly tenké. Jednou se u slečen objevil ve dveřích pan Halíř a říká – 'Dámy, těch kund a čůráků mohlo by bejt trochu míň?'

Čenda Kavka a pes. Dobrej Čenda mířil k důchodu. Nevím, jestli byl někdy ženatej. Teď měl psa Beníka. Chodil s partou slečen na tahy. Měly ho rády, on je také, rozuměli si. Spojoval je alkohol. Pak náhle Beník přestal žít. A vlastně i Čenda. Mátožil se. Měl zahrádku za Prahou. Jel jsem tam s ním. Koupil si kořalku a v rohu u tújek, nad hrobečkem Beníka, k němu promlouval a brečel. A zakrátko odešel za ním.

Svého času, když k nám do party přišel novej člověk, hráli jsme hru Na Kadlece. Takzvaný Kadlec, byl jsem to já, se choval prazvláštně, podivně a přiblble. Ten novic si musel připadat jak vytrženej. Pro ostatní to bejvala ukrutná sranda. Rád na ni vzpomínám. 

Hráli jsme divadýlko v Mnichově Hradišti. Skončili jsme a jeden divák říká - 'Hrajte ještě dál.'

Stejně tak žijme.

Když se tak člověk otočí… Napsal jsem u vchodu do bludiště na naší zahradě – Ani v životě cesty k cíli nejsou přímé."

Autor: Jiří Cinkeis