Nejprve začal tím, že každé lvíče pojmenoval. Pak postavil do manéže pevné, vysoké špalky a naučil lvíčky vracet se na svá místa a pamatovat si, který špalek je čí. Sedmi lvím klukům se ta hra náramně líbila a poslouchali na slovo. Ale jejich sestra, či sestřenice, měla s autoritou očividný problém. Byla věčně mrzutá, na kluky vrčela, nebo ležela v koutě a výcvik bojkotovala. Někdy malým lvíčkům dokonce trochu pocuchala fasádu.

Při dennodenním cvičení tak uplynul rok. Ze lvíčat vyrostli krásní, silní lvi a své cirkusové číslo zvládali perfektně. I lvice si nakonec dala říci a vystoupení nekazila. Lvi se chovali přátelsky, téměř jako kočky domácí a když při posledním čísle leželi nepohnutě vedle sebe a donter se po nich válel zleva doprava a zase zpátky, leckdo by si je byl spletl s velikými plyšovými hračkami.

Bohužel, neštěstí nechodí po horách, ale po lvech. Jednou zrána, při povinném výcviku, byla lvice podrážděnější více než kdy jindy a svou rozmrzelost dávala zřetelně najevo. Pokládala nazad své kulaté uši, cenila zuby, mhouřila oči do úzkých štěrbin, hrdelně mručela a prudce sekala nejen ocasem, ale i tlapami po komkoli, kdo se objevil v její blízkosti. Donter ji ostražitě sledoval, stavěl se k ní čelem a ztrácel tak přehled o chování ostatních lvů. Atmosféra houstla, vzduch byl nabit nervozitou a donter v záblesku předvídavosti tušil, že se stane nějaké neštěstí. A stalo se. Lvice se najednou vrhla na lva, co jí stál nejblíže a kousla ho do nohy. Lev bolestí a překvapením zařval. Zařval mohutně i podruhé, ale už v tónině, která je signálem pro divoké Africké lvy k zahájení  večerního lovu

V tom okamžiku se sedmero lvů semklo v jeden útočný šik. Jako na povel všichni najednou mohutným skokem seskočili ze svých špalků a za strašného ryku se vrhli na svou družku. Bleskově na ni zaútočili s takovou krutostí, že si možná ani nestačila uvědomit, že zemře. Její nejbližší příbuzní jí ve vteřině prokousli šíji, rozsápali její krásný, medový kožich, její tělo rozervali na kusy. Celá manéž se utápěla v krvi. Lvi útočili a temně ryčeli  nad cáry masa, roztahané po zemi. Prali se o ně, tahali je z místa na místo a svou zuřivost nedokázali zkrotit. Zdivočelé šelmy, s rozevřenými mordami a odhalenými krvavými tesáky, lítaly po manéži a unisono řvaly svou vítěznou píseň silou sta decibelů.

Donter se nemohl hrůzou ani pohnout. Strnul uprostřed rozzuřených šelem, bez biče, bez hole, bez jakékoli jiné, nejlépe palné zbraně, s kterou by se možná ubránil, až se rozzuření lvi na něj vrhnou. Věděl, že se za chvíli smísí jeho krev s krví mladé lvice a kusy i jeho těla pokryjí podlahu manéže. Věděl, že nadešla jeho poslední hodinka a on s tím nemohl dělat vůbec nic. Nemohl přes vířící rej lvích těl udělat ani jediný krok ke své záchraně, k východu z manéže. Řekl si tedy jediné „děj se vůle páně,“ pevně sevřel oční víčka, zakryl si rukama uši a očekával krutou smrt.

Po chvíli, která mohla trvat pět minut nebo taky hodinu, si uvědomil, že se lvi ztišili, neslyšel už jejich řev, ani temné mručení, ani tanec drápů, drásajících beton. Nepatrně pootevřel jedno oko, potom druhé a nevěřícně hleděl, jak lvi způsobně sedí v naučených pozicích, každý na svém špalku a upírají na něho své žluté, ještě žhnoucí oči v očekávání pochvaly v podobě kousku syrového masa, vytaženého z tašky na boku.

Autor: Ivana Výborná