Vždyť nás všechny čekalo dlouhé volno, čas „flákání“ se, bujaré radosti a k tomu všemu nám dokonce odpadlo odpolední vyučování chemie. Více už by si mohl přát, v případě, že by se absence školních předmětů dala pokládat za jídlo, snad pouze otesánek. Radostně jsme se vydali domů, netušíce, že ono lidové pořekadlo dosáhne v naší blízké budoucnosti jisté mírné obměny a to: „Bez radosti, k útrpnosti!“

A pak to začalo. Online výuka, ze které měla většina z nás pouze legraci a s téměř neochvějnou jistotou předpokládala, že se jedná pouze o něco, co nás zatíží asi tolik, jako Eskymáka podzim, přešlo znenadání v hotovou vánici.

Společně to zvládneme!

Ukázalo se, že jsme jednomyslně podcenili houževnatost a zarputilost našich profesorů, kteří neváhali ani na okamžik a obětovali každičkou špetku svého času na to, aby se v tomto novém způsobu tyranie zdokonalili. Co víc, většina pedagogického sboru podlehla známé fata morgáně, že existuje pouze jejich předmět, a tudíž máme nepřeberné množství času na plnění zadaných povinností. Neuplynul ani den a již naše předsunuté hlídky na sociálních sítích varovaly před blížícím se nebezpečím. Zavládl chaos, který se však brzy podařilo zastavit naši skvělou organizovaností. Přes všechnu beznaděj jsme nepodlehli strachu a opevnili svou mysl vším, co bylo po ruce. Hlavním obranným prvkem, plnícím funkci hradeb, byl dozajista internet, přičemž většina kamenů, které držely hradby pohromadě, pocházely z dolu jménem Wikipedia.

Nepsaná dohoda mluvila jasně: Společně to zvládneme!“ V životě jsme se tak nezmýlili. Ti z nás, kteří jsou milovníci historie, si jistě zakrátko měli vzpomenout na slavnou římskou větu: „Hannibal ante portas“ a se slzou v oku se pomalu smiřovat se smrtí a Římanům závidět, že měli soka, se kterým se dalo alespoň bojovat.

Jak se dalo očekávat, zakrátko se naše situace podobala obléhání Minas Tirith. Problém spočíval v tom, že to my jsme byli ti obléhaní. Hned z počátku jsme byli zasypáni hromadou úkolů, informací, požadavků a otázek. Pokud si dobře vzpomínám, první zaútočila matematika, snažící se zdolat naše hradby žebříkem z exponenciální funkce, silně podporovaná fyzikou. Podařilo se nám útočníky odrazit a na většině front tak zvítězit, ale než jsme stačili z této bitvy, hodné balad a oslavných ód, načerpat zpět ztracené síly, dostali jsme se do kleští mezi chemii, češtinu a dějepis. Boj to byl lítý, neúprosný, krvavý a zanechal po sobě mnoho obětí. Většina zraněných byla dobyta sbory spojenými z ostatních, méně „silných“ předmětů, a ta hrstka z nás, které se podařilo vyváznout pouze se smrtelným zraněním, vděčí za své životy především chrabrému rytíři Vítězslavovi, kterému se na poslední chvíli podařilo rozluštit hieroglyfy chemického názvosloví a tuto enigmu nám nezištně zprostředkovat.

Trvalo ještě hodnou chvíli, než jsme se ze zmíněných událostí vzpamatovali. Dnes již neustávající útoky polevily alespoň natolik, že je většina z nás schopna dělat i něco jiného než hlídkovat u počítače se strachem, že přijde nový útok, aniž bychom byli dostatečně připraveni. A ačkoliv se to může zdát s podivem, musím smutně konstatovat, že mám teď na sebe rozhodně méně času než předtím s plným vytížením v době, kdy jsem navštěvoval nejen školu, ale i plno zájmových aktivit.

Snad jediné, v čem mi karanténní výuka vyhovuje, je možnost volby, kdy budu daný úkol vykonávat. To je pro mě ale velmi chabá výhoda, porovnám-li ji s nevýhodami, jež z ní plynou. Já sám se domnívám, že s odstupem času, kdy každý z nás vidí, k čemu nás naše nadšení dovedlo, by se znovu při oznámení karantény tak neradoval. A co říkáte vy?

Autor: Jan Sklenář (sexta)