Marie, která strávila většinu svého pracovního života jako technický pracovník v Kaučuku v Kralupech, Helena, vyučená švadlena s jemným citem pro detail, se setkaly náhodou, ale jejich přátelství by se dalo označit za osudové. Obě ženy sice nesdílejí společný pokoj, ale především záliby, vzpomínky a snad i tajemství, která za léta svých životů nasbíraly. „Hned jak jsme se nastoupily, tak jsme si padly do oka,“ vzpomíná paní Marie.

Jejich přátelství je důkazem, že společný čas, strávený v důchodu, může být stejně plnohodnotný a radostný jako ta léta, která jsou za námi. Paní Marie a Helena tráví každou volnou chvíli společně - ať už je to při procházkách, v jídelně nebo při nejrůznějších aktivitách, které pro ně aktivizační pracovnice připravují. „Večery trávíme každá sama u televize. Druhý den potom třeba probíráme, co jsme viděly. Já mám ráda detektivky a seriály, zatímco Helenka je zase pohádková,“ vypráví paní Marie.

Jejich přátelství není jen o vzpomínkách. Je to také o podpoře, kterou si vzájemně poskytují v těch méně radostných chvílích, které život v domově někdy přináší. Když jedna z nich onemocní nebo má špatný den, druhá je vždy nablízku, připravená nabídnout útěšné slovo nebo prostě jen držet za ruku. „Někdy ji musím trochu krotit, aby nebyla tak rozjařená,“ směje se paní Helena.

Toto nezvyklé přátelství mezi paní Marií a Helenou ukazuje, že domov seniorů nemusí být místem osamění a nudy, ale může se stát místem nových začátků a nečekaných radostí. Obě ženy, každá se svou jedinečnou historií, ale s podobným vnímáním světa, dokázaly najít v druhé to, co jim život v pokročilém věku může nabídnout - pravé přátelství, porozumění a možná i pocit, že život stále má co nabídnout.