Až sem jsem opsal první verzi svého článku, kterou jsem psal s předstihem, už druhý týden v září. Většinou píši a odesílám až poslední den uzávěrky. Ale tentokrát jsem chtěl náležitě připomenout sedmdesátiny naší školy, a tak jsem psal a psal. Nějak se mi to vymklo z ruky a napsal jsem dvě stránky suchopárného kázání o významu uměleckého školství, o tom, jak vychovávat mladé talenty atd. Ještě jsem si to pochválil a šel spokojeně od stolu.

Jenže potom jsme prožili vernisáž výstavy, kterou jsme k výročí připravili v Muzeu. Byla to příjemná hodinka hudby, společných gratulací, veselého povídání a vzpomínání nad exponáty, které připomínaly doby minulé. Když jsem pozoroval reakce návštěvníků (hlavně těch nejstarších), tehdy mě napadl název dnešního článku. Je to vlastně i vyjádření ducha naší školy, ducha věčného mládí, veselého a zvídavého. Navíc tahle škola nemá své propadlíky či ztracené duše. Od nás odcházejí do života pouze lidé, kteří více či méně zvládli daný obor. Celoživotně je provázejí jen pozitivní vzpomínky na to hezké, co u nás potkali.

Uvědomil jsem si, že na nějaké kázání je vždycky času dost, že lépe je připomenout si, jak to bylo, když jsem chodil do školy já sám. A musel jsem si přiznat, že jsme sice nosili něco jiného a vůbec všechno bylo trochu jinak, ale kantoři a žáci byli, jsou a doufám, že i budou, stejní. Musí řešit pořád stejné problémy.

Proto píši něco jiného a kratšího. Abych ale dostál svému, tak přeci jenom dodám trochu z toho vážného. Jsme škola se všemi náležitostmi, a tak je potřeba na ZUŠ pohlížet. Proč o tom píši? Protože je třeba dodržovat rozvrhy, dbát na domácí přípravu. Především mít jasno o výchově svých potomků, které bychom měli vést k vytrvalosti a cílevědomosti. Občas je také dobře si připomenout, jak na tom byli naši předkové. Jakými složitými cestami se dostávali ke vzdělání a k umění zvlášť. A z toho důvodu jsme v prostorách městského Muzea připravili pro veřejnost výstavu k 70. výročí naší školy nazvanou ,,Historie uměleckého vzdělávání ve Velvarech“.

Trocha historie:
V květnu roku 1949 bylo rozhodnuto o otevření hudební školy ve Velvarech. V konkurzu se o místo ředitelky se ucházela paní M. Münzová, která v té době provozovala soukromou hudební školu. Dalším uchazečem byl pan Jaroslav Líbal, tehdy působící jako dirigent Národního divadla v Bratislavě. Ten se nakonec stal ředitelem a 12. září 1949 byla zřízena Městská hudební škola ve Velvarech.
Na samém začátku měla škola dva učitele. Pan Líbal učil na škole hru na klavír a dalším učitelem byl Eduard Maštalka, jenž vyučoval housle. Výuka probíhala v budově velvarské základní školy.
Až v průběhu padesátých let dostala Hudební škola svoji vlastní budovu, bývalou židovskou synagogu. Dalších sedmdesát let se škola rozvíjela. Přibývali žáci i učitelé a postupně se zde kromě hudebního začal vyučovat také výtvarný a taneční obor. Škola postupně získala další prostory a od roku 1987 se, po rekonstrukci bývalého kulturního domu, nastěhovala do objektu, kde konečně mohla výuka probíhat pod jednou střechou.

Oldřich Adelt, ředitel ZUŠ Velvary