Je hodina k půlnoci. Boty kloužou po čerstvě napadaném sněhu. Kráčím rychle do prudkého kopce, sotva dechu popadám. Pot se ze mne jen lije, jemný svetr je na zádech celý promočený. Je mi takové teplo, že sundávám péřovou bundu, zavazuji si ji kolem pasu, zahazuji šálu i čepici. Horká pára stoupá z nezachumlaného těla. Jenom rukavice si ponechávám, abych si ochránila ruce při nečekaném pádu na pevnou ledovou krustu, jen lehce pokrytou novým sněhem. Spěchám. Musím tam doběhnout včas!

Dech se dere z plic a v chladném vzduchu se sráží v mlhavé kotouče. Stále hustě sněží a lehoulinké vločky ulpívají na řasách, vlasech i obočí. Zvony z dolního kostela právě odbíjejí půlnoc. Měsíc září jako obrovská stříbrná mince, je jako zrcátko, pověšené na nebi. Dnes je první letošní úplněk, proto měsíc tmavou oblohu bezohledně opanoval. Docházím na vrchol kopce, ke zvonici a kostelíku sv. Jiří a přemýšlím nad tím, co se o tomto místě povídá.

Ve své době prý bylo Libušínské hradiště větší a starší než Pražský hrad, či Vyšehrad. Bylo to opevněné místo, chráněné hradbami, vysokými valy a hlubokými příkopy. Naši předkové tu žili po třináct set let. Poslední domky našich dědů a otců byly zbourány po druhé světové válce. Dnes tu jejich základy nenajdeme, ale tisíc let staré opevnění a starobylou studánku, z které naši dávní předci určitě čerpali životadárnou vodu, ty zde k vidění jsou pořád. Původně gotický, dnes barokní kostel, obklopený malým hřbitůvkem, slouží už přes sto let jenom jako místo poutní a hřbitovní. Ale každý rok, vždy první neděli po svátku sv. Jiří, se zde konávala svatojiřská pouť. Pamatuji si, že jsme každým rokem na pouť „ k Jiřímu“ chodili a utráceli drobné mince za kolotoče, houpačky, štěstíčka i sladkosti. Letos zjistím, zda tradice poutí byla obnovena.

Ještě kousek a jsem nahoře u kostelíčku. Stromy, keře i ty vzácné dříny obklopují zasněženou planinu, jsou bílé a třpytivé. A palice suchých trav se podobají načechranému rajčímu peří. Běloskvoucí pláň před hřbitůvkem s kostelem je zatím neporušená. Mé kroky budou prvními, které ji v tuto noc překříží, a pak zmizí v hloubi lesa. I když spěchám, nemohu odolat náporu krásy a chvilku postojím na místě dávného Přemyslovského hradiště, které tu vzniklo v raném středověku. Než vstoupím na lesní cestu, která vede k bývalému dolu Schoeller, lidově zvanému Šilerka, proběhnu ještě hřbitůvek a teprve potom se ženu k nádvoří bývalého dolu. K dosažení cíle musím zdolat asi kilometrovou vzdálenost a pak je konečně spatřím.

Věřím, že název Libušín, vyjádřil vlastnictví konkrétní osoby a tou mohla být kněžna Libuše. Možná, že právě toto hradiště je místem, odkud kněžna vyslala své poselstvo do Stadic za Přemyslem Oráčem a možná, že zde vyslovila slova „vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýkati bude.“ Ve 14. století však byl v Pulkavově kronice název Libušín vypuštěn a nahrazen názvem Vyšehrad. A tak báji o Vyšehradu zná celý národ, na Libušín se zcela logicky zapomnělo.

Ale nezapomněli na něj američtí filmaři, kteří si pronajali na tuto jedinou noc konkrétní pozemek pro své noční natáčení. Tuto utajovanou informaci mi při ranní procházce sdělil člen filmového štábu. Proto tak spěchám, nelituji námahy, abych na vlastní oči viděla americkou produkci při noční práci - natáčení druhého dílu jejich, zcela konkrétního filmu. A proto bez dechu letím po zledovatělých cestách půlnoční krajinou a myslím na to, jak pod rouškou tmy se vmísím mezi filmaře a uvidím natáčení filmových scén, uvidím slavné tváře amerických herců a ukryta za tlustým kmenem stromu, si užiji napínavých situací. K cíli mi zbývá už jen 200 metrů. Jen 100 metrů zbývá.

Ale co je? Co se děje? Kde jsou světla? Kde jsou kameramani, režisér, herci? Jak to, že je všude klid, jen motory desítek dodávek tiše vrní a celá jejich početná kolona se pomaličku sune z obrovských vrat Šilerky a opatrně vjíždí na hlavní kladenskou-slánskou silnici. A já, namísto záře tisíciwattových reflektorů, vidím zářit jenom zadní, červená světla limuzín, které „z placu“ odvážejí ty nejdůležitější figurky.

Autor: Ivana Výborná