Píseň o vločkách

Za vločkou padá třpytná vločka
a letíc tiš ptá se jí,
kam spěchá, ať jen chvilku počká
A pak se sešly v závěji.
Už do ticha, už ve stíny
čas spřádá vas jak vteřiny,
sněhové vločky.

Než napije se z kalužiny
pták zpívající o závod,
budou z vás dávno ve tmě hlíny
jenom dvě drobné kapky vod;
budou z vás stonky plavuně,
která se plazí bez vůně,
sněhové vločky!


A co jsme my v tom koloběhu,
utkáni jenom z vodních par?
Vždyť tančíme jak vločky sněhu
pro život nových, příštích jar.
A do ticha a ve stíny
čas spřádá vás jak vteřiny,
sněhové vločky.

Sníh

Už zapadl nám práh
už mizí hroty věží
a bloudíš ve vločkách,
hledaje cestu steží.
Kdo by však neměl rád
ten tanec, vír a pád,
vy vločky v modrých tmách,
když sněží?

V kadeře vlasů tvých,
vroubících hladkost čela,
už napadl ti sníh,
však ty jsi zrůžověla.
A kdo by neměl rád
tu vůni i ten chlad,
sníh na tvých kadeřích,
když sněží?

Sníh celý večer vál
a v šeru okno září.
A já jsem miloval
i vrásky na tvé tváři.
Kdo by však neměl rád
sníh, který zůstal svát,
ač jsem jej dechem hřál,
když sněží?

Všem přejeme klidný den.

Autor: Městské muzeum V Kralupech nad Vltavou