Když dnes prochází místa tehdejších událostí, nevypráví se jí o tom snadno. „Nejdříve jsem kolem sebe kopala, ale během chvilky mi bylo jasné, že už nejsme v Obrnicích. První, co mě napadlo, že bych mohla telefonem zavolat na policii,“ vzpomíná Karolína (redakce její jméno pozměnila).
Uzavřená v bedně, která měla vyříznutý jen úzký proužek k dýchání, nahmatala mobilní telefon a vytočila tísňovou linku 112. Operátorům na druhé straně vylíčila, v jaké se zrovna nachází situaci. „Jenomže si mysleli, že si s z nich dělám legraci, protože jsem jim to říkala klidně. Oni mi nevěřili. Stále mě někam přepojovali,“ popisuje tehdejší události žena.
Jejího počínání si ale všiml únosce, který zastavil a telefon jí sebral. Asi po čtyřiceti minutách další jízdy ucítila, že najeli na polní cestu. „V tu chvíli ve mě hrklo, protože jsem nevěděla, kde jsme,“ vypráví oběť únosu.
Po krátké době auto zastavilo. Únosce vytáhl dívku z kufru a vysadil ji uprostřed polí. Později se ukázalo, že to bylo nedaleko Hrušovan na Chomutovsku. Na již vyšlapaném místě muž dívku položil, sedl si jí na záda a svázal jí nohy a ruce elektrikářskými páskami. „Celou dobu mlčel, i když jsem se mu snažila říct, že mám žízeň, protože v té bedně se špatně dýchalo. Potom odjel,“ vzpomíná Karolína.
Cesta k záchraně
Ještě asi čtvrt hodiny ležela na místě a bála se, že se její únosce vrátí. Teprve potom se odhodlala vyhledat pomoc. Potíž byla v tom, že netušila, kde je a kam se vydat. Nakonec vyrazila směrem, který se jí zdál nejblíže k civilizaci. Ale protože měla svázané nohy, mohla jen snožmo skákat a cestou často padala.
Zhruba po hodině se jí podařilo dostat k silnici. „Snažila jsem se na sebe upozornit, ale nikdo mi nezastavil. Když projelo auto nebo cyklista se sluchátkami v uších, tak jsem si řekla, že dobrý. Pak ale kolem mě projeli dva cyklisté, ale nepomohli mi. Říkala jsem jim, že potřebuji pomoc, že mě unesli, aby zavolali na policii. Jenom na mě koukali a jeli dál. Do té doby jsem byla v klidu, ale v tu chvíli jsem se rozbrečela,“ popisuje Karolína a i po tolika letech se jí derou slzy do očí.
Nakonec jí přeci jenom zastavilo kolemjedoucí auto a řidiče se mimoděk zeptala, zda jí neublíží. „Teď si uvědomuji, že by mi to asi neřekl. Pak jsme zavolali mamce a na policii. Ta už mezitím jezdila s policisty a hledali mě,“ dodává žena, která tehdy řidiči ani nestačila poděkovat.
Neuzavřený případ
Následovala lékařská vyšetření, doma museli vyměnit zámek, protože jí únosce sebral klíče od domu, a do školy jí jezdili hlídat policisté. „Rok jsem chodila ven jen před barák,“ říká Karolína, která dodnes mužům příliš nedůvěřuje.
Ani po více než osmi letech, kdy byla jako dívka v Obrnicích unesena, není dnes pro ni případ zcela uzavřen. Policie poměrně brzy vypátrala, že stopy únosce vedou do Německa. Proto případ předala svým německým kolegům. Německé orgány ale nemají povinnost o výsledcích vyšetřování informovat, Karolína proto dodnes neví, zda se jim únosce podařilo dopadnout a případně i potrestat.
Ojedinělé události
Pomocí obětem trestných činů se v Česku snaží pomáhat některé organizace, jako je například Bílý kruh bezpečí. „Vyrovnat se s událostí, na kterou nejsme bytostně připraveni ani pro ni nejsme vybaveni, je velmi těžké. Záleží však velmi na konkrétních okolnostech takového činu. Rizikovými faktory jsou: samotná povaha závažného zločinu, způsob, jakým k němu dojde a jak pachatelé jednají s obětí a také na individuální schopnost odolnosti oběti,“ tvrdí pracovnice organizace Markéta Vitoušová.
Škála potíží, se kterými se musí později oběť vyrovnávat, je podle Vitoušové široká. „Obecně můžeme zmínit neschopnost návratu k původnímu životu – stavy úzkosti, sklíčenost, deprese, ztráta životních hodnot a tak dále – až po známý Stockholmský syndrom,“ upřesňuje.
Sama se ale s podobnými případy únosů naštěstí takřka nesetkává. To potvrzuje i šéf odboru pátrání Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Jan Rybár. „Objevují se nanejvýš jednou za několik let. Kupodivu je to problematika spíše západních zemí,“ říká s tím, že mnohem častější jsou únosy dětí jedním z rodičů. V takových případech se ale nejedná o únosy podle zákona.
Třeba ústav Cesta z krize řeší únosy dětí jedním z rodičů zhruba dva do měsíce. A obracejí se na něj především dospělí. „Naším úkolem je opečovat člověka tak, aby to v těch prvních dnech a týdnech vydržel. Pokud vám unesou někoho blízkého, je to věc, která ve vás přetrvává déle. Mají chuť sáhnout po sklence, mají pocit, že život nemá význam a raději by si lehli pod vlak,“ vysvětluje ředitelka ústavu Jarmila Kubáňková.
Dlouhodobě pohřešované děti v české databázi:
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
