Ve dvou domácích zápasech jste nasázel pět gólů. Zdá se, že vám lužecký pažit sedl.
Vypadá to tak, ale pažit je po zimě ještě nic moc, a tak bych to spíše přisuzoval kvalitním spoluhráčům a přihrávkám, které dostávám a je snadné je uklidit. (smích)

Na třetí pokus v novém týmu z toho byla výhra, takže maximální spokojenost se zápasem s Vojkovicemi?
Spokojenost ano, hlavně proto, že oba předchozí zápasy byly velice smolné, avšak oba s úplně odlišným průběhem. Myslím, že jsme hráli dobře prvních 25 minut, ve kterých jsme zápas rozhodli. Druhá půlka už se spíše dohrávala – mnoho přerušení, ošetřování, bez tempa. Ke vší úctě k soupeři si myslím, že jsme byli lepší a zasloužili jsme si vyhrát.

Jak na vás celkově zapůsobilo lužecké prostředí?
Nikam se mi nechtělo přestupovat, hlavně proto, že jsem neabsolvoval zimní přípravu. A neuměl jsem si představit, že zaberu místo někomu, kdo odjezdil celou zimní přípravu v mrazu a na umělce. Ale v Lužci, ač jsem přišel na první mistrák a hned hrál, jsem nepocítil žádnou negativní věc. Každý se ke mně chová hezky a jsem zde spokojený.

Jak vám bylo po minulém domácím utkání, kdy jste si za čistý hattrick neodnesl ani bod?
Pan Wozniak nám v dorostu říkal, že dva-nula v poločase je nejhorší možný stav. Teď vím, že to platí i pro tři-nula. Nebylo mi do zpěvu, ale takový zápas jsem už zažil. Nejhorší na tom bylo, že všechny góly byly laciné a darované. Také bych to pochopil, kdyby to otočil tým, co by do nás bušil. Avšak soupeř neměl zhola nic. Nutno podotknout, že mi ve druhé půlce už také ne.

O kolo dřív jste od rezervy třetiligové Dobrovice schytali dokonce desítku. To není zrovna ideální start v novém klubu. Neříkal jste si, kam jste se to dostal?
Ideální to není, ani jsem neměl v plánu nastoupit. Od listopadu jsem nestál na hřišti a neměl jsem za sebou ani jeden trénink. Po pěti minutách bylo po zápase. O poločase za stavu šest-nula jsem řešil, zda se ve Středočeském kraji nehraje spíše na sety. Upřímně říkám, že když mě trenér ve druhé půli vystřídal, bylo to pro mě vysvobození. Dost lidí se mě ptalo, zda ještě přijdu. Přišlo i pár SMS, že gratulují k novému angažmá, že jsem si vybral dobře. (smích)

Jak došlo na vaše angažmá v Lužci?
S Roudnicí se v zimě můj vztah zhoršil a byl jsem rozhodnutý si dát na jaře pauza a trénovat na triatlon, který si jdu v létě zkusit. První várku nabídek jsem odmítl, ale když se ozvali znovu ke konci března, s končícími přestupy jsem si uvědomil, že bych si na jaře ještě rád kopnul. Měl jsem nakročeno do Slaného, kde jsem byl nadšený z jednání pana Hořejšího. Ale nakonec jsem kývl Pavlu Dohnalovi a šel na jarní část do Lužce.

Co říkáte na lužecký tým a úroveň středočeské B třídy?
Asi mi po třech zápasech nepřísluší hodnotit kvalitu soutěže. Každý říkal, že je kvalitní. Nemám popravdě ani s čím srovnávat, když se hrála v Roudnici B-třída, byl jsem v Německu. Když bych to ale měl brát podle Dobrovice, tak ten tým, co proti nám nastoupil, by hrál mezi nejlepšími v A-třídě Ústeckého kraje. Lužecký tým je kvalitní a patří do vrchního patra tabulky. Ač hrál v Praze za nesprávný tým, těšil jsem se nejvíc na Tomáše Kuchaře. Přesvědčil jsem se, že to je kvalitní hráč a hlavně skvělý člověk.

Zmínil jste zkušenost z nižších soutěží v Německu, které máte kromě působeních v Roudnici, Straškově a Bezděkově…
Ano, hrál jsem za VfB Bischofferode. Skvělá zkušenost, za kterou jsem rád. I když mě po čase přestaly bavit náročné cesty a raději jsem se vrátil zpět do Česka, byť jsem měl možnost pokračovat.

Podle gólů je vaše místo na hřišti bezpečně v útoku. Nebo je tomu jinak?
Hrál jsem i na jiných postech, dokonce mám i dva starty v bráně v B třídě. Ale jelikož moc neběhám a jen dávám góly, jinde než v útoku ani hrát nemohu. (smích)