„Na valné hromadě jsem připravil vše pro hladké předání. Myslím, že jsme se dostali zpět do okresního přeboru, a tak je to správný čas pro změnu. I když už nebudu předsedou, stále zůstanu klubu nablízku,“ řekl k tomu sedmdesátiletý činovník.

Po tolika letech, sezonách, brigádách, starostech i radostech už by mohl chodit na řepínské hřiště pouze jako divák. V případě Emila Vaněčka tomu tak ale nebude. I uprostřed týdne jej Deník zastihl - kde jinde než na hřišti. „Momentálně se starám o síť na tréninkové branky. Musím využít, že manželka chodí jednou týdně do práce,“ potvrdil s úsměvem, že jeho činnost pro klub nekončí.

Předsednictví se ale rozhodl přenechat mladším. Jejich zapojení považuje s ohledem na budoucnost za nezbytné. „Dneska to málokdo chce dělat. Bývalí hráči mají svá zaměstnání a nemají moc času. Ale podařilo se nám najít nástupce, Láďu Wernera mladšího, který hrával za Libiš, takže klub pokračuje dál. Jsem hrdý na to, co jsme kolem sebe vybudovali, a nemusím se za to stydět,“ uvedl.

Útulný fotbalový areál zasazený na okraji obce do zeleně mu dává za pravdu. Ani s výsledky áčka to po loňském postupu mezi okresní elitu není vůbec špatné. Průběžné šesté místo je na nováčka výborný počin.

Samotný Emil Vaněček končí v čele oddílu coby čerstvý sedmdesátník. Nesouviselo jeho rozhodnutí tak trochu s nedávno oslavenými kulatinami? „Přemýšlel jsem, co dál,“ přiznal a navázal: „Chtěl jsem zajistit, aby po mě nebyla potopa. Bylo důležité, aby práce, kterou jsem za ty roky odvedl, měla smysl. Nikdy to neuděláte sami, potřebujete tým lidí, kteří chtějí, aby to vypadalo dobře. Hodně jsme toho udělali svépomocí, asi jako všude jinde, protože na všechno nejsou peníze. Máme kolektiv lidí, kteří mohou pokračovat dál, a já jim budu pomáhat,“ zopakoval.

Při zápasech mužů jej tak nadále bude možné vídat jako vedoucího mužstva. Co už pro něj ale není, to je administrativa, „kancelářská“ práce nutná třeba k získávání dotací. „To už je pro mě složité, i proto je čas na změnu,“ řekl.

Tak dlouhé spojení s fotbalovým klubem by se neobešlo bez podpory doma. Emil Vaněček souhlasně přikyvuje: „Měli jsem to doma rozdělené, manželka měla bowling, jezdila hrát první ligu, a já fotbal, takže mi nic nevyčítala a vždy to chápala. V rodině to musí být vyvážené, aby každý měl svého koníčka a druhý to respektoval.“

Jak sám dodává, fotbal má za ty roky dokonce tak zakořeněný, je vždy nejdříve řeší, jestli není něco potřeba na hřišti, až pak se může s klidným svědomím věnovat práci doma. „I když už nejsem předseda, pro mě se vlastně nic nezmění, protože to beru jako své dítě, které jsem vychoval do určitého stavu. Nechtěl bych vidět, že by tu rostly kopřivy. U té fotbalové práce zůstávám. Bez ní to nejde, aby to všechno klapalo a fungovalo,“ uzavřel.


Načítám tabulku ...