Rasismus? Dám soupeři nějaké góly a pak se mu vysměju, je v pohodě Espinosa

Za Lovosice hraje od dětských let, jen krátkou chvíli hostoval v nedalekých Křešicích. Patriot, srdcař, řekl by kdekdo. „Já jsem s Lovosicemi srostlý, motal jsem se na hřišti od toho nejútlejšího věku. Bydleli jsme kousek od hřiště, mamka dělala a dělá v prádelně sportovního areálu, k tomu uklízí, byl jsem často u ní, hrál jsem si tu. A v televizi jsem koukal na fotbal, stát se fotbalistou byl můj dětský sen. Navíc ho hrál brácha. Když pak byl jednou nábor, sám jsem na něj šel,” líčí lovosický inventář, jak přičichl ke kopané.

Dokud budu pro tým platný, zachytám si rád i nadále, říká veterán Loubal

Odmalička chtěl být jako Brazilec Ronaldinho, jeho velký fotbalový vzor. Kromě fotbalu zkoušel i basketbal, házenou, volejbal a další sporty. „Na škole jsem hrál fotbal. Hodně mě bavil florbal, nakonec jsem se ale rozhodl pro fotbal. Jsem spíš atletický typ, na házenou nebo basketbal nemám tolik postavu. Možná, že jsem měl zkusit atletiku. Rád běhám, i na hřišti mám rád míče do běhu. Mám dobrou fyzičku, vytrvalost, to je moje přednost. Trošku si myslím, že za to vděčím svému původu,” přemýšlí Espinosa, podle svých slov především týmový hráč.

Jeho tatínek, kterému je hodně podobný, také sportoval, hrával hlavně baseball a tenis. „Na Kubě je baseball hodně populární,” upozorňuje hrdina tohoto příběhu. „Do Československa přiletěl za prací. Líbilo se mu tu, ale zůstat tu mohl, jen pokud by se oženil. A to se mu povedlo, vznikl jsem z toho já.”

Nadávky? Zůstává nad věcí

Na své předky je hrdý, ale když mu někdo na zeleném pažitu začne do rodiny a původu vandrovat, zůstává nad věcí. „Víte, to je osobní problém toho člověk, který to říká. Nejlepší je to neposlouchat. A když to říká protihráč, tak mu utéct, dát góly. Pak se mu můžu vysmát. Já se snažím být v klidu, víc to rozčiluje moje spoluhráče a kamarády. Ale i jim říkám, ať to neřeší.”

Espinosa má ale i kuriózní příhody. „Když někam přijdeme a naznají mě, tak si myslí, že Lovosice mají nějakou zahraniční posilu,” culí se.

V případě, že zrovna nehraje fotbal nebo futsal, věnuje se svým koníčkům. „Mám rád muziku, tancování. Dřív jsem dokonce dělal break dance. Nebo jdu s bráchou na ryby. Mám přítelkyni, zařizujeme nový byt.”

Spolupráce s Litoměřickem je na velmi vysoké úrovni, pochvaluje si Podrazil

Zajímavá je i jeho práce. „Dělám v Lovochemii na směny, ale vycházejí mi tam směrem k fotbalu vstříc. Stáčím a plním cisterny kyselinou sírovou. Jsem i u počítače, koukám, jestli něco neteče. Zatím se nestala žádná nehoda, je to dobrý,” usmívá se. „Já se ale učil truhlářem, jenže pak jsem za práci nedostal peníze. To se mi nelíbilo, šel jsem pak jinam.”

Na rozdíl od truhlářského řemesla ale chce lovosickému fotbalu zůstat věrný i nadále. „Tenkrát mě chtěly Křešice, ale říkám, že to nejde, že patřím do Lovosic. Možná jsem i tak mohl jít jinam, prý mě chtěla Krupka, snad i Štětí, ale nikdy se to nedotáhlo. Prostě je to dané, patřím sem. Kdysi jsem si tu na chvíli i zahrál divizi, to byl asi největší zážitek. Snad ještě nějaký podobný přibude,” přeje si Roberto Espinosa.