Kliknutím zvětšíte
Naposledy v zápase I. A třídy s Valašskými Příkazy pomohl hattrickem k vysoké výhře 8:0.
„Je to asi tři roky, co jsem dal naposledy tři góly v zápase. Byl u toho brácha, který pravidelně na zápasy chodí. Zbytek rodiny tak fotbalově pohlcen není,“ pousmál se Tydlačka, který pracuje jako plánovač výroby v přední světové společnosti specializující se na speciální chemikálie a výkonové materiály.
Je vám 41 let. Jak dlouho chcete ještě hrát?
Každá sezona může být poslední, ale beru to tak, že pokud drží zdraví a najde se čas udržovat se v dobré fyzické kondici, tak proč si nezahrát. Navíc hrát s týmem, který máme, je radost a ti hráči vás dělají na hřišti lepším, než ve skutečnosti jste. (úsměv)
Jak se vám ráno, druhý den po zápase vstává?
Když se vyhraje tak dobře, horší jsou prohrané zápasy. (úsměv) Ale ne, je jasné že čím je člověk starší, tak ta regenerace trvá delší dobu, ale tělo zatím poslouchá a funguje dobře, takže to není nejhorší. Mám štěstí, že si v práci sedím za počítačem a nemusím moc fyzicky pracovat, takže si svým způsobem můžu odpočinout.
Musíte se o sebe nějak víc starat, víc trénovat, abyste tempu zápasu I. A třídy stačil?
Je jasné, že člověk musí dělat něco navíc, ale mám to štěstí, že mně baví sport, takže chodívám běhat, jezdím na kole, hraju tenis, takže tím si člověk tu fyzičku drží na slušné úrovni, aby těm mladým ještě stačil. (smích) Poslední dva roky mám tu možnost si zajít někdy zatrénovat s kamarádem Michalem Wesselým, který hrával americký fotbal za Ostravu Steelers a momentálně trénuje v Třinci, takže to mně taky dost pomáhá k dobré fyzičce. Ale někdy to bolí. (směje se)
V kabině jste suverénně nejstarší, někteří spoluhráči by mohli být i vašimi syny. Nevykají vám spoluhráči?
Určitě mi nevykají. Jsme na jedné lodi a týmu jsme si všichni rovni, jsme jeden tým. Tím, že by mně někdo vykal, bych si připadal ještě starší. (směje se) Do sestavy se dostávají pomalu hráči, které jsem ve svých trenérských začátcích trénoval spolu s Pavlem Střilkou a to mně ještě vykali, teď už ale ne.
Hrával jste za Zašovou, Juřinku, i Valašské Meziříčí, jste odchovancem Podlesí. Na co nejraději vzpomínáte?
Ve Valašském Meziříčí jsem hrál chvíli v dorosteneckém věku a pak asi dva roky za muže. Každá fotbalová zastávka měla něco, na co člověk rád vzpomíná. Nejvíc času jsem strávil v Zašové a v Podlesí, kde má člověk asi nejvíc kamarádů, takže to byly a jsou moje nejoblíbenější týmy. Na druhou stranu, když dáváte góly, tak je všude dobře. (smích)
Zatím jste o bod druzí bod za béčkem Valašského Meziříčí. Bavíte se v kabině o postupu, nebo to není téma?
Otázku postupu vůbec neřešíme, jdeme od zápasu k zápasu a užíváme si to, že se nám momentálně daří. O víkendu nás čeká dlouho očekávané derby, takže teď přemýšlíme jen nad tím, dál se pak uvidí. Náš tým už pomalu stárne a nevíme, jak dlouho spolu budeme moci ještě hrát v současném složení. Doplňujeme to pomalu mladými hráči, ale těch všeobecně moc není. Máme ale v Podlesí dobrou základnu, tak doufám, že nám nějací hráči během pár let dorostou. Jen bychom potřebovali pro mládež ještě pár trenérů, ať tu výchovu ještě zkvalitníme.
Byl jste i v Anglii. Jak jste se tam dostal? Zkusil jste si i ostrovní fotbal?
Dostal jsem z Anglie pracovní nabídku, tak jsem tam jel na zkušenou. Musím říct, že jsem za to strašně rád. Měl jsem možnost si zahrát nejnižší poloprofesionální soutěž v týmu Boldmere Sports and Social club z Birminghamu. Je to sice menší klub, ale byla to výborná zkušenost, ke které jsem se dostal čirou náhodou, když jsem na internetu hledal kluby v okolí a právě tento klub hledal shodou okolností útočníka. Docela se mně tam dařilo a našel si tam člověk i hodně kamarádů. Pod přezdívkou „Czech Rob“ si myslím, že mně tam pár lidí zná. Ostrovní fotbal na té nižší úrovni je o dost tvrdší než tady u nás, ale užíval jsem si to.
Takže máte svůj oblíbený klub z Premier League?
Můj oblíbený klub je Chelsea a po nedávném pobytu v Anglii taky Aston Vila, kde jsem chodil na zápasy a užíval si atmosféru ostrovního fotbalu spolu s kamarády a kolegy z práce. Tu atmosféru musí člověk zažít, a když má tu možnost si to užít s místními fanoušky, tak je to ještě o to intenzivnější.
V jednačtyřiceti letech už asi vzory tolik neřešíte. Ale přiznejte, koho jste jako malý obdivoval?
Jako malý jsem těch vzorů moc neměl, já prostě chtěl hrát fotbal stejně jako můj taťka. Později to pro mě to byli moji skoro vrstevníci Pavel Nedvěd a Tomáš Rosický.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
