Jde o téma, o kterém se sice už delší dobu mluví, jednoznačné vědecké důkazy ale dosud scházely.

To se nyní mění. Univerzita v Glasgow zveřejnila výsledky rozsáhlého výzkumu, v němž porovnávala příčiny úmrtí tisíců bývalých hráčů fotbalu s běžnou populací. Výsledky? Pochmurné. Podle autorů studie je u profesionálních fotbalistů až pětkrát vyšší riziko výskytu Alzheimerovy nemoci a dvakrát vyšší v případě Parkinsonovy choroby. Celkově stoupá pravděpodobnost postižení neurodegenerativními poruchami.

Případ Astle

„Vždycky jsme tento problém brali vážně a snažili se co nejvíc snížit riziko zranění hlavy. S výskytem nových důkazů budeme pokračovat v monitorování a přehodnocování všech aspektů hry,“ uvedl Marc Bullingham, šéf FA. Jeho obezřetná volba diplomatických slov je namístě: vedení anglické kopané se totiž ocitlo v palbě kritiky, že problém celá léta jen zametalo pod koberec.

„Je nutné změnit něco zásadního. Hráči trpící demencí nesmí být jen číslem ve statistice. Nesmí se na ně zapomínat,“ řekla pro list The Guardian Dawn Astleová, který se už léta snaží probudit zájem veřejnosti o dosud spíš jen tušená rizika profesionálního fotbalu.

Její otec Jeff Astle, bývalý známý útočník, totiž v roce 2002 zemřel na následky demence. Trvalo dvanáct let, než se podařilo prokázat, že jeho nemoc skutečně souvisela s fotbalem a hlavičkováním. Astleo- va rodina dlouhodobě snaží přimět FA a další fotbalové organizace, aby tuto souvislost uznala a přiznala svůj díl odpovědnosti za postižení mnoha bývalých hráčů.

Pomalá reakce

Snaha Astleové a dalších lidí narážela na nemalé překážky. Třeba šéf Asociace profesionálních fotbalistů Gordon Taylor celou věc už před lety bagatelizoval. „I moje matka trpí demencí, a přitom v životě nehlavičkovala,“ vzkázal Astleové. Tu přitom kontaktovaly stovky rodin hráčů s demencí.

Časy se mění, vědeckých důkazů postupně přibývalo a nyní i vedení anglické kopané uznává, že je tu problém. Jeho skutečné rozměry ale zůstávají nejasné: řada bývalých fotbalistů totiž zemřela s chybnou diagnózou. To byl ostatně i případ výše zmíněného Astlea. Stále se tak přesně neví, kolik už jich zemřelo na demenci.

Největší riziko se týká profesionálních fotbalistů, kteří hrávali přibližně do 70. let. Starší typy kožených míčů totiž byly výrazně těžší než dnes, nemluvě o tom, že za deště (pro Anglii typického) nasákly vodou. Neustálé otřesy pak mohly vést k chronické traumatické encefalopatii (CTE), tzv. „boxerské demenci“.

Zakopat si neškodí

Je to ale důvod, proč by se běžní hráči měli začít bát fotbalu? Rozhodně ne, přínos sportu pro zdraví jedince případná rizika vysoko převáží. „Pravděpodobnost postižení demencí je ovlivněna našimi geny, životním stylem a zdravotním stavem. Každopádně je potvrzeno, že zdravé srdce vede ke zdravému mozku. Takže zakopat si s kamarády je pořád skvělý způsob, aby člověk zůstal mentálně i fyzicky aktivní,“ uvedla Carol Routledgeová, ředitelka britského výzkumu Alzheimerovy choroby.

Potvrzují to i vědci z Univerzity v Glasgow. Sice varují před rizikem demence, mají však i lepší zprávy: u bývalých fotbalistů je prý v porovnání s průměrnou populací nižší výskyt onemocnění srdce či rakoviny.