3,8 kilometrů plavání, 180 kilometrů na kole a běžecký maraton (42,2) na závěr zvládl ve výsledném čase 9 hodin, 12 minut a 31 sekund. Ve výsledkové listině čítající více než dva tisíce jmen to znamenalo dvaatřicáté místo.

„Nejsem nadšený,“ shrnul Brynda své pocity ze závodu, ve kterém zaostal za svým maximem o více než 28 minut.

Narážel přitom především na počasí, které závodníkům vůbec nepřálo. „Kdyby vše klaplo, věřím, že bych zajel opět pod devět hodin a dostal bych se na bednu v kategorii. Dnes to ale neklaplo.“

IRONMAN OČIMA JAROSLAVA BRYNDY
Plavání(3,8 km; 50:14 min.)

Start se mi celkem povedl, začátek bez problémů. I když mám naplaváno jen 35 kilometrů, tak se mi plavalo dobře. Postupně jsem začal předplavávat profíky, kteří měli stometrový náskok. Našel jsem si skupinku, ve které jsem vydržel až do prvního depa. Průběžné dvacáté místo bylo podle plánu.

Cyklistika (180 km; 5:07:20 hod.)

Na kolo jsem vyrážel s cílem udržet, či vylepšit pozici před během. První problém nastal s Garminem, který mi odmítal měřit srdeční frekvenci a kadenci. Pro mě dost důležitá čísla. Za celý závod se to nepodařilo nahodit. Po čtyřech kilometrech jsem předjel A. Ralerta (2. na IM na Hawaii). Lehký pokec, při kterém jsem zjistil, že dnes na pilu netlačí. Po deseti kilometrech mě dojela skupina profíků. Jejich rozestup byl maximálně tři metry. Vše pod dohledem rozhodčího na motorce. Takže první hádka. To bylo opravdu šílené. Dokonce jednoho ke konci kopce dotlačil do skupinky, se kterou jel. Hezky to začalo. Do kopců jsem nezvolil zrovna ideální převody. Nejlehčí nebyl na strmé kopce ideální varianta. Kolo s diskem jelo výborně. Na 90. kilometru mě ovšem zradila krční páteř a pak i hlava. Tělo se nesmířilo s chladným počasím a začal boj o přežití. Najednou mi bylo všechno jedno. Přestal jsem řešit závod a hledal variantu, jak nejrychleji ukončit trápení, umýt se, obléknout do teplého. Ptal jsem se borce na motorce, zda by pro mě neposlal auto, které by mě dovezlo do cíle. Abych neumrznul, pokračoval jsem v pohybu, a čekal na vysvobození. To ovšem nepřišlo. Na 160. kilometru mě předjelo několik skupin a opět pod dohledem známého rozhodčího. Začal jsem se tomu smát a on mi hrozil kartou a diskvalifikací. Asi za smích. Do depa už to byl kousek, tak jsem zkusil, co se bude dít, když pojedu jako oni. Zařadil jsem se za posledního na deset metrů, na pět, na tři a pak zkusil jet přímo za jeho zadním kolem. Světe div se, rozhodčí jel vedle mě, ale nic se nedělo. Sám jsem to nevydržel a celou skupinu předjel. Hned na to se vedle mě objevil „kamarád“ Ralert. Také on se tomu smál. Ota Kučera mi podle dohody nahlásil, že jsem okolo 60. místa. Žádná sláva, ale běh by mi mohl pomoct se zahřát.

Běh (42,3 km; 3:14:57 hod.)

Nakonec jsem se tedy dostal do druhého depa, kde jsem odložil kolo a vyzvedl věci na běh. Vzhledem k tomu, že pršelo, byly moje nohy hodně mokré a tak jsem bojoval s natažením kompresních ponožek. Nakonec jsem vyrazil na maraton s tím, že to třeba půjde. Byl jsem rád, že jsem to nezabalil. Běželo se mi kupodivu docela dobře. S prvním okruhem jsem byl spokojený a vlastně skoro se všemi, i když to nebyl nějaký svižný běh. Musel jsem sice dvakrát mimo trať, ale šlo mi jen o dokončení, tak jsem nikam nespěchal. Asi jsem neběžel tak špatně, jelikož jsem se posunul na konečné 32. místo, což poté, co jsem si to už jen užíval, není tak hrozné…