Devět let v Německu. Návrat do Čech by byl krok zpět, má jasno fotbalista Süsser

Kubo, začnu aktuálními věcmi. Se svou rodinou žijete v Blaibachu, kousek od českých hranic. Jak moc jiná jsou opatření proti koronaviru u nás a v Německu?
Ze začátku jsem nadával, že se v Německu nic nedělo. Češi vlastně reagovali na vzniklou situaci jako jedni z prvních v Evropě a byl jsem na ně hrdý. Pak vyšly najevo nějaké statistiky a musím říct, že když Němci dokážou udělat sto tisíc testů za týden, tak v tom nemají chaos jako Češi. V Německu je jasný plán, který se jede celou dobu.

V Čechách skončily amatérské fotbalové soutěže. Jak to vypadá u vás?
Fotbalové soutěže na amatérské úrovni čekají. První rozhodnutí už padlo. Soutěže chtějí za každou cenu dohrát. Začínat by se mělo v září. Jak a v jakém systému nikdo neví. Momentálně jsou zakázané přestupy, dokud se nedohraje sezona.

Trénujete?
Netrénujeme. Od minulého pondělí povolili tréninky, ale nastolili strašně přísné podmínky. Musí se trénovat pouze v pětičlenných skupinách s odstupy. Nesmíme se dotýkat balonu a před tréninkem se musí vše dezinfikovat. Navíc tam musí být dohled, který na konci sepíše protokol, že bylo vše dodrženo.

V Bad Kötzingu máte smlouvu do konce příští sezony. O odchodu jinam jste asi neuvažoval, když hrajete v jednom týmu již sedm let?
Ne, vůbec. Už mám priority jinde. Dřív byl pro mě fotbal číslo jedna. Vše jsem směřoval k tomu, že budu profesionál. Pak jsem si přetrhnul achilovku a poranil meniskus. Po všech vleklých zraněních jsem vše ve třiadvaceti letech přehodnotil. Fotbalově jsem nyní spokojený a hra mě baví. Nedokážu si představit, že bych fotbal nehrál. Ambice, co se týká klubů, už neřeším.

Hrajete šestou nejvyšší soutěž v Německu. Dá se tím uživit nebo chodíte do práce?
Na české poměry by se dalo asi na chvíli přežít, ale na dlouhodobé žití to není.

OBRAZEM: Volejbalisté kombinují trénink na antuce a písku. Areál byl plný dětí

Co tedy děláte kromě fotbalu?
Dodělal jsem si v Německu střední školu v době, kdy jsem byl zraněný a přemýšlel, co budu po kariéře dělat. Zaměřil jsem se na ekonomiku a účetnictví, což jsem pak dělal pro jednoho našeho sponzora. Momentálně dělám vedoucího nákupu pro jednu německou firmu, která má v Čechách i výrobu. Hodně cestuji pracovně do Čech.

Před pěti lety jste se v Německu oženil a máte dva syny. Plánujete u našich západních sousedů zůstat?
Jelikož je moje manželka Němka a vím, jak to funguje v Německu a v Čechách, tak upřímně musím říct, že vracet se do České republiky by byl krok zpátky.

Jak jste se vlastně s manželkou dali dohromady?
Když jsem přestupoval po zranění z Vlašimi do Německa, tak jsem šel hrát do čtvrté nejvyšší soutěže v Neustrelitzi. Manželka je dcerou viceprezidenta klubu a každý den byla na zápase. Slovo dalo slovo, i když jsem německy neuměl. (smích) Zařizovala pro nás jídlo a další věci. Byl jsem tam ještě s jedním Čechem a mluvili jsme spíše anglicky. Takto jsem přišel do kontaktu se svou ženou Lisou. Od té doby jsme spolu.

Za jak dlouho jste se naučil mluvit plynule německy?
Asi za tři roky. Byl jsem nucen se naučit jazyk, protože jsem nastoupil do školy. Vždy máte kolem sebe někoho, kdo mluví česky. Aby tedy člověk mluvil plynule německy, musí se jazyku hodně věnovat. Když jsem se rozhodl dělat školu, tak jsem rozhodně nemluvil perfektně německy. Kolikrát jsem seděl ve škole a nevěděl jsem, o čem se baví. (smích) Po večerech jsem měl doučování od firmy, chodil jsem do školy, do práce a o víkendech hrál fotbal. Neměl jsem volno. Obětoval jsem tomu tři až čtyři roky.

Pomohlo vám někdy vaše německé příjmení?
Spíše si všichni mysleli, že jsem Němec. Pak byli zaskočení, když jsem otevřel pusu. Hned poznali akcent cizince. (smích) Jak poznají člověka odjinud, tak vždy začnou mluvit pomalu a dobře artikulují. Když jsem se představil se svým jménem, tak na mě hned spustili, jako bych byl Němec.

Jak často jezdíte s rodinou domů do Církvice?
Jelikož jsem dost vytížený, tak asi jednou za tři měsíce. Je to málo.

Sledujete čáslavský nebo vlašimský fotbal, odkud jste šel do světa?
Občas. Nemám ale moc přehled. Vím, že se Vlašim drží ve druhé lize. Čáslav měla bohužel horší období a hraje divizi. Detailně je ale nesleduji. Já nekoukám ani českou televizi. (smích)

Dobře děláte. Jste v kontaktu s některými kluky z Čáslavi?
Vůbec. Můj program byl fakt nabitý. Ráno jsem vstal do práce, pak na trénink a poté do školy nebo na doučování. Domů jsem přišel v deset večer. V sobotu byl fotbal a v neděli jsem měl zase doučování. První tři roky v Bavorsku jsem neměl žádný volný čas.

Po přestupu z Vlašimi jste hrál dvě sezony severně od Berlína v Neustrelitzi. Jak jste se pak objevil na východě Bavorska u českých hranic v Bad Kötzingu?
Tehdy jsem měl ještě manažera Honzu Levého. Po zranění achilovky jsme se bavili, co dál. Druhá liga v Čechách není na žití. Kolikrát jste rád, když výplata vůbec dojde. Třeba už se to nyní zlepšilo. Když jsem četl titulek od Aleny Schillerové, že by si fotbalisté neměli žádat o podporu během pandemie, tak jsem koukal. To hovoří o všem. Řešili jsme tedy, kdo mě v Čechách vezme a zjistili jsme, že když už jenom fotbal, tak musím do Německa. Manažer našel kontakt v Neustrelitzi, kde mě půl roku testovali a pak jsem tam rok a půl hrál. Podařilo se nám postoupit do čtvrté nejvyšší soutěže. Nicméně už jsem cítil, že už moje hra není taková, jaká bývala. Měl jsem jinou představu o svém návratu po zranění.

Pak jste se tedy rozhodl pro šestou nejvyšší soutěž v Bad Kötzingu?
Sedli jsme si s vedením v Neustrelitzi a nabízeli mi vždy smlouvu na jeden rok, což jsem nechtěl. Vím, co to obnáší, když jsem rok bez peněz. V době, kdy jsem si přetrhnul achilovku, mi akorát ve Vlašimi skončila smlouva. Museli mi pomáhat rodiče. Proto jsem chtěl smlouvu na dva a více roků, což se nestalo. Manažer měl kontakty v Bavorsku a jedním z nich byl Bad Kötzing, který mi nabídl, že si mohu dodělat školu, pracovat pro hlavního sponzora a u toho hrát fotbal. Kývl jsem na to, i když jsem neuměl německy. (smích)

Co považujete za největší úspěch v Německu?
Asi postup do čtvrté nejvyšší soutěže v Neustrelitzi. Vyhráli jsme ten rok i amatérský pohár, když jsme porazili třeba druholigovou Hansu Rostock.

Jeden postup jste zažil i v Kötzingu, je to tak?
Ano. Hned po přestupu jsme postoupili do páté nejvyšší soutěže, kde jsme hráli bohužel jen jeden rok.

Pořád hrajete na pozici defenzivního záložníka či stopera?
Aktuálně hraji defenzivního záložníka. První dva roky v Kötzingu jsem hrál i stopera.

Kolik chodí diváků na šestou nejvyšší soutěž v Německu?
To si musím pochvalovat. Němci vnímají fotbal úplně jinak. Nejméně na nás přijde dvě stě lidí. V průměru chodí pět až šest set fanoušků na utkání. Není to všude. Kötzing je tradiční bavorský klub. Když jsme hráli derby, přišlo i dva a půl tisíce lidí. V Neustrelitzi chodilo tisíc diváků pravidelně. V Magdeburgu na nás přišlo pět tisíc. Zahráli jsme si proti dnes již budensligovému Lipsku, kde na nás dorazilo pět a půl tisíce. V tom roce postupovali.

Když byste měl porovnat kariéru v Čechách a v Německu, která byla lepší?
V Čechách. Když víte, že máte vše před sebou a nemáte žádné starosti. Nyní už mám doma dvě děti a nejde jen o mě. Fotbal už není tak důležitý. Když jsem hrál v České republice na profesionální úrovni, tak to pro mě bylo víc.

Loni vyhrál profesionální strongman ligu. Nyní Dejmal bojuje v podnikání s virem

Máte dva starty v české nejvyšší soutěži za Blšany a Plzeň. Proč to tenkrát nevyšlo?
Ani úplně nevím. Zpátky se moc neohlížím. Hodně lidí mi tehdy říkalo, jak budu hrát nejvyšší soutěž a pořád mi mazali med kolem pusy. Starty pak nepřicházely. Chvíli jsem byl i v mládežnickém národním týmu. Zlomové roky přišly od šestnácti do osmnácti let. Přestoupil jsem z Blšan do Plzně, ale zrovna přišla éra, kdy vstoupil do klubu pan Paclík a vše se začalo měnit. Přišel Pavel Horváth a přestavěl se celý tým. Já v sedmnácti letech neměl úroveň na to, abych hrál pravidelně. Odešel jsem tedy do druhé ligy sbírat zkušenosti. Ve Vlašimi jsem hrál pravidelně, ale přišla častá zranění. Pak už mi ujel vlak.

Také jste byl u největšího úspěchu Čáslavi, když jste v roce 2009 vybojovali postup do Gambrinus ligy z druhého místa. Máte ale jen čtyři starty, co vám bylo?
Přišel jsem do Čáslavi a těsně před prvním mistrovským zápasem jsem si natrhnul zadní stehenní sval. Než se vše zahojilo, tak byl podzim pryč. Tým pak šlapal a těžko se naskakuje do hry, když vše funguje.

Ve statistikách jsem našel, že jste v Německu nastřílel padesát tři branek ve dvě stě třinácti zápasech. Který gól vám utkvěl v hlavě nejvíce?
Mám dva, kdy jsem se trefil z poloviny hřiště. To si pamatuji. Zaskočila mě loňská sezona, jelikož jsem sváteční střelec a dávám góly hlavně z penalt, tak minulý rok jsem dal asi dvacet gólů.

Synové budou také fotbalisté? Chodí vás podporovat?
Mladší Emil je nadšenec. Co je kulaté, do toho kope. (smích) Starší Colin je asi po mámě. (smích)

Učíte syny a manželku česky?
Manželka umí sprostě. (smích) Upřímně je moc neučím. Není na to čas. Když jsem doma, tak na kluky mluvím německy, aby rozuměla i žena, co jim říkám. Měl bych je učit kvůli babičce a dědovi, ale moc to nejde. Když jim nadávám, tak na ně musím spustit hned německy, aby věděli, o co jde.

Ještě bych si rád zahrál okresní přebor, prozradil Tomáš Frejlach