Můžete přiblížit moment, který rozhodl o začátku vaší kariéry rozhodčího?
Už v době, kdy jsem hrál za neratovický mladší dorost, mě oslovili, zda bych nešel pískat turnaje přípravek. Netrvalo dlouho a přišla nabídka od sudího Petra Zuskina, zda bych se nechtěl pískání věnovat nastálo. Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet, a tak před sedmi lety – to mi bylo šestnáct – jsem zahájil pravidelné pískání.

Jak se vám líbilo s píšťalkou v okresních soutěžích?
Začátky jsem měl divoké. Dalo by se říct, že byly momenty, kdy jsem uvažoval o tom, že skončím. Zejména u starších hráčů jsem neměl potřebnou autoritu, mé připomínky brali na lehkou váhu. Nicméně jsem překonal problémy. Z nich bylo nejhorší, když jsem byl na hřišti úplně sám. Současná praxe, kdy i v okrese působí na place trojice rozhodčích, je zejména pro začínající sudí mnohem příjemnější.

Co vám v začátcích hodně pomohlo?
Chodil jsem na lajnu při zápasech mladšího dorostu, které řídili třeba Jiří Kabyl nebo Petr Zuskin. Ti mě naučili s praporkem všechny potřebné věci.

Mělnická komise rozhodčích se o své „ovečky" – zejména ty začínající – docela dobře stará, ne?
V době, kdy jsem se pohyboval v okrese já, jsme akcí zaměřených na školení rozhodčích příliš neměli. V současné době se situace radikálně změnila. Pan Kabyl pořádá řadu seminářů pro sudí, na které zve špičkové lektory z fotbalové asociace. Za rozhodčími si stojí a v případě problémů jim pomáhá. Ze své bohaté kariéry může nabídnout hodně zkušeností.

Kdy jste zahájil své účinkování na krajských trávnících?
Na jaře 2011. Při prvních zápasech jsem měl určitě trému. Dvě úvodní utkání jsem působil s praporkem jako asistent na čáře, třetí zápas už byl s píšťalkou. Docela mi pomohlo, že už zpočátku jsem mohl jezdit s kolegy z Mělnicka, které jsem dobře znal a mohl jsem od nich očekávat pomoc. Všichni mi k pískání poskytli neocenitelné rady.

Mohl byste se vybrat zápas, který se vám povedl, a utkání, na něž byste nejraději zapomněl?
Myslím, že je to stejné jako s hráči. Někdy se jim mač povede, jindy už méně. Snad bych připomněl zápas v I. A třídě Jesenice – Dlouhá Lhota, který se mi snad i povedl. Potěšila také pochvala od delegáta. K mému hodnocení rozhodně přispěli i mí asistenti Kabyl a Zuskin. Naopak zápas Všenory – Votice patřil k méně povedeným. Do padesáté minuty to byl vyrovnaný, byť trošku ostřejší duel, který vyvrcholil dvěma červenými kartami, po jedné na každé straně. Ze zápasu jsem opravdu neměl dobrý pocit.

Jak jste se vlastně dozvěděl o svém postupu do divize?
Někdy na jaře mi volal pan Mareš, člen krajské komise rozhodčích, s otázkou, jak jsem na tom s fyzičkou. Po mé kladné odpovědi mi sdělil, že na přelomu května a červnu budou v Plzni fyzické prověrky sudích pro divizi, které jsem poté úspěšně zvládnul. Dále to bylo docela na vážkách, neboť se čekalo, kolik sudích nakonec postoupí. Definitivní verdikt jsem se dozvěděl v červnu na aktivu krajských rozhodčích.

Kdy vás coby divizního nováčka čeká ostrá premiéra?
Na sobotu 9. srpna jsem byl jako asistent nominován na zápas Český Krumlov – Klatovy. To je obvyklá praxe, že komise si rozhodčí testuje nejprve v divizi, a teprve poté, když se osvědčí v této soutěži, mohou jít třeba jako asistenti do ČFL.

Jaký cíl máte před sebou jako rozhodčí ve čtvrté nejvyšší soutěži v zemi?
Především si uvědomuji, že postup do divize je mým velkým osobním úspěchem. Nečekal jsem, že to bude takhle brzy, a proto musím jít jen postupnými kroky. Samozřejmě bych se v budoucnu rád podíval i do profesionálních soutěží. Ale cesta tam je ještě hodně dlouhá, k úspěchu potřebujete i štěstí. Zatím jsem v divizi a uvidím, co bude dál.

KAREL HORŇÁK