Během své hráčské kariéry si odchovanec Ostředka zahrál i za Teplýšovice, Týnec nad Sázavou, Kácov, Votice či Poříčí nad Sázavou. Jeden rok strávil také ve Vlašimi, kde si poprvé a naposledy zahrál ČFL. „Jako každý fotbalista jsem měl samozřejmě chuť a vůli vyzkoušet si druhou nebo dokonce první ligu, ale i za tu třetí jsem rád. Navíc jsem devětkrát postoupil,“ prozradil Šimáček, který lituje pouze jedné věci – že si nevyzkoušel žádné zahraniční angažmá. Nabídky přitom byly, dokonce od bývalého reprezentanta Pavla Kuky, se kterým hrál ve Voticích. „Říkal mi o nižší soutěži v Německu. Mohl jsem tam jít, ale musel bych tam žít, proto jsem odmítl,“ prozradil.

Místo toho postupně přesedlal na trenérskou židli. „To jsou mnohem větší nervy a hlavně zodpovědnost za výkony mužstva. Už se nesoustředíte pouze na sebe, ale na spoustu dalších věcí okolo. Zároveň je důležitá psychologie, protože každý hráč vyžaduje individuální přístup,“ tvrdí Šimáček, který během zápasů nesedí na lavičce a komentuje dění na hřišti podobně jako Martin Hašek. „Prostě žiji s mančaftem,“ říká. Paradoxně nejen Haška, ale i další exligové hvězdy jako Stanislava Vlčka či Zdeňka Šenkeříka nebo v současnosti trenéra reprezentace do 16 let Petra Havlíčka, měl možnost vést v Poříčí nad Sázavou. „Takovým hráčům neradíte. To by vypadalo blbě,“ směje se trenér, který mimo jiné jako hlavní usedl v závěrečných deseti kolech sezony 2016/2017 i na lavičku třetiligového Benešova.

A novinařina? To bylo pro Pavla Šimáčka zase něco úplně jiného. „Jako novinář musíte zachovat nadhled, odstup a být neutrální. Objektivně posoudit všechny okamžiky, i když třeba byly sporné,“ upozorňuje na důležitou věc své, dnes již bývalé, pracovní činnosti. Té se věnoval od roku 2000 do roku 2018, kdy působil jako redaktor středočeské sportovní sekce Deníku, primárně v Benešově. „Hlavní pro mě bylo, dělat to vždy naplno. Tak, jako každou věc v životě,“ říká jasně. I proto vydržel častokrát u počítače sedět až do čtyř hodin do rána.