Rozdíl mezi vrchním a spodním rohem dosahuje 2,7 výškového metru. Místní činovníci to mají spočítané přesně. Ne náhodou. V minulosti se už pokoušeli najít pro srovnání řešení. Jenže narazili. A to doslova.

„Nedá se s tím nic dělat. Pod vrchní polovinou hřiště je skála. Vybagrovat to tedy nejde, museli bychom to jedině zavézt. Na to, abychom dali miliony za srovnání, nemáme,“ objasňuje pozadí nechtěného unikátu Jiří Kratochvíl, prezident jednoho ze dvou fotbalových klubů v dvoutisícové obci na Mělnicku.

On sám je ve fotbale tak trochu rarita. Majitel stavební firmy z nedalekých Kralup dotuje chod klubu už dvě desetiletí z vlastní kapsy.

Na tom by nebylo nic až tak divného. Jenže Jiří Kratochvíl na zápasy svého týmu zásadně nechodí. Jak sám říká, nemá na to nervy. Podobně nesleduje ani utkání pražské Sparty, ač se považuje za jejího velkého příznivce. Když hrají dynamovci doma, tráví čas na nedaleké zahradě, odkud slyší hlášení o střelcích gólů. Přehled o výsledku mívá i podle reakcí diváků, pokud tedy nedorazí příliš hluční fans hostů.

Ale zpět na hřiště. Právě narážky na jeho „nerovnost“ už mu za ty roky pořádně lezou krkem. „Vtipálci, pro mě tedy spíše blbečkové, neustále píšou do různých diskusí, jak to, že se na takové sjezdovce vůbec může hrát,“ mrzí Kratochvíla.

O tom, co by jim vzkázal, má jasno. „Ať se přijdou podívat, až to tedy bude možné, že i na té sjezdovce máme několikrát týdně až čtyřicet dětí. Jsou na hřišti a mají pohyb. To je podle mě to nejdůležitější. A jestli je trochu křivé? Jsem rád, že ho máme. Zajímalo by mě, jestli dotyční dokázali pro děti něco podobného udělat,“ rozčílí se osmašedesátiletý šéf klubu.

Není přitom z těch, co by se řídili heslem „rozděl a panuj“. Sám přiloží ruku k dílu. Podíl má třeba na péči o trávník. Jeho kvalita naopak patří k pýchám letos devadesátiletého klubu. „Když už vám to pochválí i sousedé z Petiny (PTZ – druhý klub v Nelahozevsi), je to asi opravdu dobrý,“ pousměje se Jiří Kratochvíl.

Za pravdu mu dává i Daniel Kaplan, dlouholetý trenér v I. A třídě nastupujícího mužstva Dynama. Na pažity té nejvyšší kvality byl coby bývalý ligový obránce zvyklý také dvaačtyřicetiletý Jan Vorel, nejzkušenější opora v poslední době notně omlazované sestavy.

Kouč Kaplan už podle svých slov náklon ani příliš nevnímá. „Člověk si na to opravdu zvykne, mně už to po těch deseti patnácti letech ani nepřijde,“ potvrdil a navázal: „Snažíme se hlavně dělat maximum pro to, aby byl trávník vzorně připravený. A myslím, že je úžasný.“

Na druhou stranu nepochybuje o tom, že si soupeři na takové hřiště asi jen těžko zvykají, což jeho partě skýtá určitou výhodu. A ještě víc to platí pro týmy, které přijedou poprvé.

„Jako když se dříve jezdilo na Spartu, to se prohrávalo už v Průhonicích,“ přirovnává pobaveně Kaplan, který do ligy nahlédl ve Slavii a nejslavnější roky prožil v Hradci, s nímž zakusil i pohárovou Evropu.

„Samozřejmě, že z kopce se musí dát balon o něco kratší, jinak vám ulítne. Na jednu stranu se i hůř kopou standardky. Bránu z kopce snadno přestřelíte,“ prozradil už vážněji i určitý návod pro hosty. Ti při prohraném losu v Nelahozevsi pravidelně zahajují útočením z kopce.

Domácí si tuto výhodu s oblibou nechávají na druhý poločas. V letošním roce doma ještě neztratili ani bod a před přerušením figurovali na vedoucí příčce neúplné tabulky I. A třídy. Soupeři v přeboru, který se jako nejvyšší soutěž v historii klubu hrál v rodišti hudebního génia Antonína Dvořáka v sezoně 2006/2007, se ale nejspíš bát nemusí.

„I. A třída nám naprosto vyhovuje. Do krajského přeboru jsme z mnoha důvodů nepatřili. Vzpamatovávali jsme se z toho tehdy až do okresu,“ vylučuje postupové ambice prezident Kratochvíl.