„Naše podzimy bývaly na padáka, jara na postup,“ připomíná dvaatřicetiletý defenzivní štít s úsměvem nedávnou nevyrovnanost výkonů jedenáctky z pomezí Mělnicka a Litoměřicka. V rozhovoru se ohlédl i za svou fotbalovou kariérou, kterou až na kratší odbočky do Roudnice, Rovného a Lužce spojil hlavně se Slovanem. „Je klubem mého srdce, vždy mě to hrozně táhlo domů,“ říká Lukáš, který v oddílu není zdaleka jediným nositelem příjmení Polák…
Lukáši, hattrickem v poslední půlhodině utkání jste v sobotu soupeře vy sám definitivně dorazil. Jak se to seběhlo?
Byla to výhra celého týmu. Jsem rád, že jsme zápas zvládli. Ke vší úctě k Libiši, byla to pro nás povinná výhra. Já sám jsem je určitě nedorazil (smích). Všechny góly mi kluci krásně připravili. První po rychle hozeném autu, kdy jsem najednou šel sám na gólmana. Druhý a třetí po krásných centrech, ty už jsem ve vápně jen doklepával. Za to klukům patří dík.
Střílení branek asi není na hřišti vaše hlavní náplň, že?
Branky jsem nikdy moc nedával. To už jsem jich v životě asi víc připravil, což je kolikrát hezčí pocit. Vlastně moje nejlepší sezona byla ta loňská, kdy jsem vstřelil asi třináct branek. Mojí naplní je spíš držet střed hřiště, aby nevznikaly mezery. Sám bych se charakterizoval spíš jako šestku.
Nosíte i kapitánskou pásku, tak cítíte větší zodpovědnost za výsledky mužstva?
Samozřejmě, že zodpovědnost za výsledky jako kapitán cítím. Kluci to se mnou nemají kolikrát jednoduché. Ale tu zodpovědnost by měli cítit všichni. A ve finále by mělo být jedno, kdo je kapitán.
LUKÁŠ POLÁK
Narozen: 22. 9. 1991 v Roudnici nad Labem
Bydliště: Horní Beřkovice
Zaměstnání: dispečer logistiky
Rodina: manželka Radka, děti Tomáš a Lily
Záliby: kolo, tenis, playstation
Oblíbené jídlo: zabijačkový guláš
Oblíbené pití: cola s rumem, jablečný džus
Oblíbený film: Trestná lavice, Zachraňte vojína Ryana
Oblíbená hudba: asi všechno kromě country a techna
Slovan v posledních letech působí tak trochu ve vlnách, kdy se určitém období nedaří a pak naopak nadprůměrně. Nyní prožíváte určitě tu lepší část. Vnímáte to? A co za tím podle vás je?
Určitě souhlasím. Naše podzimy jsou na padáka a jara s nadsázkou na postup. Už si z toho s klukama děláme i trochu srandu. Ale teď musím zaklepat, že se nám docela daří i na podzim. Podle mě nám vždy pomůže zimní příprava, která má kvalitu. Když se nás do ní zapojí dost, tak je to pak vidět i na hřišti. Za to patří dík Jirkovi (Polákovi - trenér).
Aktuálně držíte už šesté místo s pětibodovou ztrátou na první, tak kam až to můžete a případně chcete v sezoně dotáhnout?
Šesté místo je pěkné. Já bych chtěl výš, do třetího. Ale s pokorou musím říct, že letošní okres je hrozně vyrovnaný. A bude to ještě dlouhá sezona. Musíme hlavně dát do kupy marody a zabojovat o vyšší příčky.
Z Horních Beřkovic jste si odskočil pouze nakrátko na farmu do Roudnice, což předpokládám, že souviselo se studiem, a později už jen krátce do Rovného a Lužce. Klubem vašeho srdce je určitě Slovan, že?
Ano, farma souvisela se studiem, nebo spíš obráceně. Studium jsem si vybral až podle toho, jak dopadly fotbalové přijímačky. Školu jsem na rozdíl od fotbalu úspěšně dotáhl k maturitě. S fotbalem to bylo horší, byl to ten hovězí věk, kamarádi, diskotéky a flákání. Kdybych měl tenkrát trochu víc rozumu, tak jsem tam ty čtyři roky zůstal. Na Rovné i Lužec vzpomínám jen v dobrém, ale klubem mého srdce je opravdu Slovan. Vždy mě to hrozně táhlo domů. Spoluhráči byli v obou týmech super, minutáž a trenéři taky, ale doma je doma…
V Beřkovicích jste s fotbalem i začínal. Jak na to vzpomínáte?
Pamatuji si, když mě v sedmi letech vzala moje mamka na hřiště a tam měli zrovna žáci trénink. Přišla k nám Péťa Poláková a zeptala se, jestli to nechci jít taky zkusit, tak jsem šel. Paradoxně mě k fotbalu přivedly ženy. A oběma bych chtěl ze srdce poděkovat. Jak mojí mamce, která mě sama vychovala a vždy mě ve fotbale podporovala a i teď občas dorazí na zápas, tak i naší Petře Polakové! Nedokážu si Slovan představit bez ní. Všechny nás fotbalově vychovala a naší mládež pořád vychovává, takže o budoucnost Slovanu nemám strach.
V mužstvu působí i vaši vzdálení příbuzní Jiří a Marek Polákovi, první dokonce jako trenér… Má hraní v takovém menším rodinném podniku výhody či naopak úskalí?
Jsem hrozně rád, že kluci Polákovic tady jsou. Jirka dělá pro beřkovský fotbal taky hodně. Je dobrý trenér, přítel a nesmím zapomenout, že i spoluhráč. Když mu zdraví dá, tak si stopera s přehledem odkope. Jako trenér má přirozený respekt a kluci ho berou. Máru jsme přemlouvali, ať se vrátí domů snad pět let, než to konečně vyšlo, ale naprosto jsem ho chápal. Je to nadstandardní fotbalista pro okres a zaslouženě kopal divizi a ČFL (Štětí, Velvary). S Márou jsme šli fotbalově nahoru i my. Jsme schopní otočit nebo vyhrát zápas, který bychom dřív prohráli. A já díky němu mám méně starostí ve středu hřiště (usmívá se). A jako nevýhodu bych viděl, že jsme všichni tři podobní, chceme vyhrávat a máme svojí hlavu, párkrát jsme si taky vyměnili názory, nemyslete si.
Načítám tabulku ...
