Kdy jste do Lobkovic přišel?
Do Lobkovic jsem přišel v roce 2002. V mančaftu byla řada výborných fotbalistů, na spoustu hráčů dodnes rád vzpomínám. Kádr byl víceméně složený z místních kluků. 

Proč právě Lobkovice?
Prošel jsem Spolanou, následně i Libiší a Obřístvím. V Lobkovicích se zakládal dorost a s pár lidmi jsme se v týmu objevili.

A dnes děláte kapitána…
I když tyto věci moc neřeším, je to pro mě velká čest. Snažím se klukům pomoct, jak se dá, a někdy musíte i zařvat.

Kdybyste měl za těch patnáct let vybrat největší úspěch, co by to bylo?
Považuji za úspěch už jen to, že se nám daří setrvávat v okresním přeboru. Co se týká přesnějšího úspěchu – tuším, že se psal rok 2008. K tomu, abychom postoupili právě do přeboru, nám v posledním utkání s Mlékojedy stačil bod. Zápas sledovalo přes čtyři sta lidí a my ho rovnou vyhráli. 

Určitě ale bylo i zle. Nastala někdy situace, kdy jste si řekl – tak tady už hrát nechci?
Taková situace byla před rokem. V šatně vztahy skřípaly, nebylo dobře. Nakonec jsem si ale řekl, že to tady neopustím. Mám Lobkovice rád, líbí se mi tu.

S kým je v kabině největší sranda?
Máme hodně mladých kluků, sranda je třeba s brankářem Michalem Bricínem, Lukášem Ďurindou či Lukášem Frýzkem. Když se ještě vrátím ke gólmanu Bricínovi – to je podle mě nejlepší brankář v okrese. 

Jste spokojený s vedením klubu? 
Jsem. Dopustit nedám především na našeho předsedu Radka Šmejkala a vedoucího Tomáše Přibíka. To jsou lidé, kteří pro lobkovický fotbal dělají hrozně moc. Obrovskou práci má za sebou i pan František Koliandr. Bohužel už zemřel.

Co si přát do dalších let?
Aby v Lobkovicích fotbal nadále žil na všech možných úrovních. Do budoucna by určitě bylo super založit i dorost, aby se postupem času mohlo v klidu doplňovat hlavní mužstvo.