Zimní posila ze Mšena se ukázala jako správný žolík. Poté, co ho kouč Pšenička zvedl v průběhu druhého poločasu z lavičky, hlavou rozhodl. „Soupeř byl od první minuty viditelně lepší, ale chyběla mu větší přesnost střelby. Výhru jsme dotáhli do vítězného konce, protože se nám podařilo splnit trenérovy taktické pokyny a hlavně – dali jsme o gól víc než Brandýs," říkal po utkání.
Ve vašem fotbalovém životopise figuruje jedno zajímavé působiště – v týmu sportovní střední školy spolupracující s Viktorií Plzeň. Jak na něj vzpomínáte?
Zpočátku to pro mě bylo docela krušné, byl to pro mě velký fotbalový skok. Z mšenské pohody jsem najednou skočil do velké dřiny, se kterou jsem se musel postupně vyrovnat. Neměl jsem patřičné herní zkušenosti, které bych mohl zúročit. Postupně se moje pozice zlepšovala a mohu říct, že z toho, co jsem se naučil v Plzni, čerpám dodnes.
Dá se říct, že plzeňské působení bylo pro vás velkým přínosem?
Zcela určitě. Čtyři roky, které jsem tam strávil, mi ve fotbalové kariéře hodně prospěly. Nejprve jsem nastupoval za mladší dorost (3. místo), ve starší kategorii jsme jako rezervní tým skončili o skóre druzí. V áčku jsme soutěž poté dvakrát vyhráli, ale protože byla zrušena dorostenecká divize, nebylo vlastně kam postoupit, protože na druhou ligu nebyly peníze.
Kdo vás v tu dobu trénoval?
Trenér Milan Dejmek, který kromě nás vedl tým dospělých ve Vejprnicích. Současně to byl ve škole i náš tělocvikář. Ač byl nejpřísnějším trenérem, co jsem ve svém životě poznal, vzpomínám na něj docela rád. Vše, co dělal, mělo hlavu a patu, a když se mu něco nelíbilo, dal to velmi důrazně najevo. V týmu měl velkou autoritu.
Sledoval jste i mateřský klub?
Na začátku jsem měl v Plzni hostování. Poté mi mšenský klub zařídil střídavý start, takže jsem mohl pomoci dorostu, ale dostal jsem šanci i v áčku dospělých, takže jsem o víkendu hrál někdy i tři zápasy. Bylo to samozřejmě náročné, ale zvládal jsem to v pohodě i proto, že ze čtyř plzeňských tréninků byl regenerační včetně bazénu.
Kam jste zamířil po návratu z Plzně?
Mšenský kouč Guttenberg sice chtěl, abych hrál ve Mšeně za dospělé, ale já jsem měl trochu jiné cíle. Zamířil jsem na půl roku do týmu Doks, účastníka přeboru Ústeckého kraje. Bohužel stabilně jsem nastupoval jen v přípravě, navíc většinou jako náhradník.
V zimě přišly další nabídky, že?
Vedle možnosti hrát za Mšeno mě kontaktovaly kluby z Řepína a Byšic. Nejprve jsem chtěl pomoci mateřskému klubu, ale nakonec jsem se rozhodl, že budu hrát v Byšicích. Líbí se mi tu, a proto jsem prodloužil své hostování i na letošní podzim. Zde musím ocenit rozumný přístup Jiřího Guttenberga, který hráčům umožňuje fotbalový růst ve vyšších soutěžích a s hostováním mi nedělal problémy.
Co byste ocenil na svém byšickém působení?
Táhne mě sem dobré zázemí a hlavně návštěvnost. Je úplně něco jiného, když na zápas v Byšicích přijdou dvě stovky diváků, zatímco ve Mšeně jich chodilo kolem dvaceti. Plné tribuny jsou pro mě velkou motivací a člověku se hraje daleko lépe.
Splnily Byšice svůj podzimní cíl?
Skončili jsme druzí a určitě máme na to, abychom na jaře atakovali první příčku. Je ovšem nutné důrazně připomenout, že náš hráčský kádr je dost úzký.
Na kterém postu v týmu se cítíte nejlépe?
Dosud jsem v týmech vystřídal snad každý post. V Plzni mě trenér nakonec stavěl jako levého obránce s ofenzívními úkoly. I ve Mšeně jsem střídal posty od útočníka přes záložníka k obránci. Také v Byšicích bych si pro sebe představoval spíše pozici levého záložníka či obránce, čili místa, která mi třeba v dorostu seděla nejlíp. Podle mého názoru nejsem typ klasického útočníka.
Co říkáte na podzimní tažení Mšena?
Docela jsem překvapený, jak se jim daří. Mladíci zúročili loňské zkušenosti, kdy poprvé nahlédli do dospělého fotbalu. S většinou z nich jsem v kontaktu, o zradě v podobě mého byšického angažmá ani nemluví.
Jak byste hodnotil úroveň skupiny B I. B třídy?
Myslím, že není o tolik těžší než třeba okresní přebor, ale při pohledu na tabulku je jasně vidět, které týmy na soutěž nemají. Většina postupujících z okresu se bez problémů aklimatizovala, jen Kněžmost – pro mě překvapivě – zatím dost ztrácí.
KAREL HORŇÁK
