„Čekali jsme v té době dceru Kristýnku. Celkově to bylo zajímavé období. Tenkrát jsem sice skočil do třetí ligy, ale zase jsem byl už na cestě do budoucnosti, k tomu, co se stane, až skončí fotbal a budu muset pracovat. Byl to takový mezistart k později normálnímu životu,“ vrací se o deset let zpět maďarský fotbalista, který se natrvalo usadil na západě Čech.

Když se řekne Ovčáry, vybaví se mu okamžitě postava tehdejšího majitele klubu Stanislava Ondráka. „Pan Ondrák mi dal šanci a pomohl ve všem, ať už není mezi námi, jsem mu moc vděčný,“ říká a okamžitě vypálí i úsměvnou vzpomínku na poslední setkání. „Když jsem po dvou letech od svého působení v Ovčárech přišel, že čekáme druhé dítě, řekl mi, že jestli to bude kluk, tak ho se mnou zapije – a to nikdy nepil. A jestli ne, tak mi úřízne… (smích) Druhou holčičku Adélku jsme už spolu bohužel neoslavili. Vzpomínám na něj velice rád. Když něco řekl, tak to dodržel.“

close Bývalý fotbalista Slovácka a Plzně Ferenc Róth žije s rodinou na západě Čech info Zdroj: facebook Ference Rótha zoom_in S tehdejšími spoluhráči dnes jednačtyřicetiletý hráč TJ Zruč příliš v kontaktu není. „Několikrát jsem se viděl jen s Milanem Matějčkem, když třeba pískal v Plzni, dali jsme po zápase řeč,“ vybavuje si ex-ligového sudího.

Že původní klub, který to dotáhl až do ČFL, v Ovčárech skončil, Rótha mrzí. „Je to škoda. Nicméně chápu, že v tom Sláva už nepokračoval. Každý má svoji práci a starosti. A dotovat ještě zábavu… Pan Ondrák tenkrát žil svůj sen, a ten jsme mu snad splnili,“ myslí si.

Jemu samotnému život nejvíce změnilo působení v plzeňské Viktorce. Při dvouletém angažmá sice často laboroval se zraněním, mezi opory tehdy ještě průměrného celku se nikdy nezařadil, spíše střídal lepší okamžiky s horšími, právě v Plzni si ale našel manželku, za níž se v závěru své ovčárské mise stěhoval.

Na západě Čech se pak usadil natrvalo. „Máme se tu dobře. Holky už chodí do školy a my oba do práce. Ve volném čase hrajeme volejbal nebo jezdíme na kole . V zimě zase lyžujeme na Šumavě, kde máme chatu. Mám tu teď nový domov,“ hlásí hrdě.

Na život v Česku si poměrně rychle zvykl. „Asi je to tady o něco lepší než v Maďarsku. Těžko ale říct, jak by to bylo, kdybych se tenkrát vrátil domů,“ přemítá. „Ale myslím si, že oba národy jsou si hodně podobné,“ přidává. V Česku mu nejvíce chybí syn z prvního manželství a rodiče. A někdy se mu posteskne po maďarském jídle. „Guláš máme lepší, i když ho tady vařím já,“ směje se.

Bývalý hráč Feherváru, Újpesti nebo týmu Lombard Pápa, se i v jednačtyřiceti letech snaží udržovat. Ve Zruči sice už nehraje za první mužstvo, ale pořád chodí trénovat s kluky z céčka. „Manželka tvrdí, že neumím skončit. Je pravda, že mě fotbal pořád láká. Uvidíme, jestli budeme ještě hrát nějakou soutěž. Já se na to cítím, ale tělo už moc ne,“ směje se. Zápasy v nižší soutěži si užívá, i když občas ho někdo vezme přes nohy. „Liga to není, ale u nás v soutěži se říká, kdo leží – neběží,“ připomíná starou fotbalovou pravdu.

V současnosti už nemá tolik času, aby chodil do Štruncových sadů na každé domácí utkání Viktorky. Dění v předním českém klubu se ale i nadále snaží sledovat. Nyní už se těší, jak se po dlouhé pauze zase rozjede nejvyšší soutěž. „Chápu, zdraví je na prvním místě, jenom mě mrzí, že se zápasy hrají bez diváků,“ uvedl. Sám je zvědavý, jak se s přestávkou týmy vypořádaly. „V téhle době nedokážu říct, co je překvapení. Na titul má našlápnuto Slavia, ale pokud se soutěž dohraje až do konce, ještě to bude mít těžké,“ myslí si. A kdo sestoupí? „Ten, kdo tvrdý boj prohraje,“ dodává Róth.

close Ferenc Róth (vlevo). info Zdroj: DENÍK/Milan Říský zoom_in