Zápas s Cítovem (6:0), v němž na hrotu domácího útoku exceloval, si vytáhlý mladík rozhodně zařadí mezi ty, na které bude velmi rád vzpomínat. Že by byl ten úplně nejvydařenější, ale tvrdit nechce. „Bez spoluhráčů bych to nezvládl, hlavně bez mého kolegy v útoku Davida Zajace, který mi přihrál na tři góly. Já byl jen ten, co to doklepával do brány,“ vrátil se ke kanonádě.

Kromě gólů samotných jej potěšily také pozitivní ohlasy na ně. „Je hezké slyšet od legend okresního fotbalu, které samy něco dokázaly a hrály třeba divizi, že jsem šikovnej,“ usmívá se.

Ač by mohl hrát ještě i za dorost, přednost má áčko. To je i jeho dílem střelecky nejproduktivnějším týmem v soutěži. Za Romanem jde třináct z celkových čtyřiceti tref.

„Rozhodně jsem víc než spokojený. Upřímně jsem nečekal, že mi to takhle sedne,“ pochvaluje si dosavadní sezonní bilanci. Za své hlavní zbraně na obránce považuje rychlost a také svých 186 centimetrů, díky kterým dokáže vyhrávat hlavičkové souboje. Uvědomuje si i nedostatky. „Asi jediné, co mi trenér vytýká, že všechno moc tlačím dopředu a nepodržím tolik balonů,“ práskl na sebe.

S Přechodem do dospělého fotbalu prý neměl žádný velký problém. „Hrál jsem vždy s třeba i o tři roky staršími kluky, takže jsme si zvyknul rychle,“ objasňuje.

Důkazem jsou znovu jeho góly. Tolik jich prý nedával ani v mládežnických kategoriích, během kterých si odskočil i k sousedům do Nelahozevsi na Dynamo a později také do kralupského FK 1901. „V obou týmech jsem si to moc užil, všude byla ta správná parta, ale jako nejlepší mužstvo, kde jsem byl, beru Veltrusy,“ srovnává.

K fotbalu jej doma ve Veltrusech přivedl táta, kterému je za to vděčný. „Prvních pár let jsem měl velký potenciál, ale pak jsem na rok onemocněl (borelioza), tak musel jít fotbal stranou. Nemohl jsem vůbec cvičit a nic dělat, nabral jsem tuk a bylo těžké vrátit se zpátky,“ vzpomíná na své začátky obdivovatel Lionela Messiho a majitel stejného snu jako většina vrstevníků: zahrát v první lize za Spartu Prahu…

Nyní je pro studenta pražského TRIVISu, střední školy veřejnoprávní, fotbal hlavně zábavou a únikem z každodenních strastí středoškoláka. „Beru jako úspěch, že vůbec hraji fotbal. Kvůli častým zraněním stehenního svalu jsem každou sezonu minimálně dva měsíce chyběl. Už jsem si pomalu říkal, že se na to vykašlu, ale ke sportu mě přemohla.“