V kolika letech vás fotbal pohltil natolik, že jste se rozhodla věnovat se mu pravidelně?

Když mi bylo osm let, začala jsem hrát fotbal s klukama u nás na vesnici v Obříství. Následoval přesun do Všestud, kde už šlo hrát jen za holky.

A poté nastal přesun do pražské Dukly?

Tam jsem šla, když mi bylo devatenáct let. Hrála se druhá liga a já tam vlastně byla až do konce své kariéry. Fotbalu jsem z tohoto hlediska věnovala čtrnáct let.

Proč jste skončila? Čtrnáct let, to je dost dlouhá doba…

Během svého působení v Dukle mi začalo studium na zemědělské univerzitě. Ze začátku se to zdálo být dobře zkombinovatelné, protože Juliska je kousek od Suchdola, kde jsem studovala. S Duklou se ale často trénovalo po celé Praze. Dojíždění do školy a ze školy rovnou na tréninky mi zabíralo spoustu času. Jezdila jsem domů pozdě večer. A brzy ráno se kolotoč opakoval znovu a znovu, každý den.

Co považujete za největší úspěch s Duklou?

Dukla a její ženský fotbal začínal právě v době, kdy jsem do klubu přišla. Ráda vzpomínám na úplně první zápas. Trenér mě dal hned do základu. Teď holky hrají první ligu, sleduji je.

Měla jste nějaký fotbalový vzor?

Od malička byl můj vzor Milan Baroš. Možná i trošku idol, všude v pokoji mi visely jeho plakáty. Hráčsky se mi také hodně líbili Cesc Fàbregas a Gennaro Gattuso.

Takže vás trenéři stavěli hlavně do útoku a do zálohy?

To ne, především do obrany. Občas třeba na kraj zálohy. Mojí největší výhodou bylo, že jsem uměla hrát pravou i levou nohou. Bylo mi tedy jedno, na jaké straně budu a kam přesně mi kdo nahraje.

Jaký je největší rozdíl mezi ženským a mužským fotbalem?

Mužský fotbal je podstatně rychlejší. To je podle mě ten největší rozdíl. Ženský fotbal je navíc dost často nepředvídatelný. Teď už vím, že je mnohem těžší i pro rozhodčí.

Díky tomu se dostáváme k práci sudího. Jak vás napadlo, že budete rozhodčí?

Tereza Holakovská v dresu pražské Dukly.Po konci kariéry jsem jezdila s naším vesnickým klubem na všechny zápasy. Většinou mi byl přidělen praporek a tehdy jsem mávala jako laik na lajně. Hodně lidí mi říkalo, ať jdu pískat. Ale než se tak stalo, nějakou dobu to trvalo. Asi chyběla odvaha. Přišlo to tak nějak samo. Můj bývalý trenér Petr Rudišar jednou vzal mobil do ruky. Zavolal a druhý den jsem jela pískat.

Dnes už to není žádná rarita, ale přece… Jak reagují lidé, když jim řeknete, že pískáte vesnické soutěže?

Musím říct, že reakce jsou víceméně kladné. Někteří lidé se sice diví, ale většina mi fandí.

A jak se vypořádáváte s vesnickým publikem? Někdy to není příjemné pro chlapa, natož pro ženu…

Každý start je obtížný. Ze začátku bylo skutečně těžké si na negativní reakce fanoušků zvyknout. Člověku ale brzy dojde, že si to hlavně nesmí brát k srdci a musí být neustále nad věcí. K fotbalu emoce patří, bohužel jsou dost často za hranou. Psychická odolnost je v tomto případě velmi důležitá. Reagujete během vteřiny. Musíte snášet velký tlak od hráčů, funkcionářů a v neposlední řadě od fanoušků. Nejhorší je, když dáte najevo nejistotu a nervozitu.

Jistě se vám stalo dost nepříjemných incidentů…

Nemusím chodit daleko. Je to pár dní, co jsem pískala zápas třetí třídy na Mělnicku. Vyloučený hráč mi po udělení červené karty z blízkosti nepříčetně křičel do obličeje. Já zůstala stát a s klidem mu řekla, ať opustí hrací plochu. Není to nic příjemného, ale jako rozhodčí tohle prostě musíte zvládat, jinak nemáte šanci.

Určitě si při takových momentech řeknete, zda vám tohle všechno za to stojí…

Na úplném začátku tomu tak bylo, teď už si z toho hlavu nedělám. Po zápase se o tom bavíme s kolegy, řekneme si k tomu své a nakonec se tomu třeba i zasmějeme. Odpískáme zápas a jdeme dál.

Co na neposlušné hráče a trenéry platí nejvíc?

Důležitá je komunikace. Také musíte být klidní, působit jistě a snažit se hned od příchodu na hřiště vzbudit si respekt. Někteří hráči mají stále problém smířit se s tím, že je píská ženská. Čím nižší soutěž, tím je to většinou horší. A zase naopak – ve vyšších soutěžích hráči chtějí hrát fotbal. Neremcají a rozhodčí respektují.

Máte v rámci kariéry rozhodčího nějaký cíl? Třeba zabojovat o ligu?

Pískám druhým rokem a působím v krajských soutěžích. Za to jsem vděčná předsedovi okresního svazu Jiřímu Kabylovi. Dal mi příležitost, kterou se snažím využít. Od začátku mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají. Pod křídla si mě vzal Petr Zuskin, který je výborný rozhodčí s obrovskou praxí. Hrozně mi pomohl s fyzickou kondicí, navíc mi předává své zkušenosti. Nutí mě na sobě pořád pracovat. Pískám zároveň první ligu žen, u mužů mám za sebou i různé poháry jako Ondrášovka Cup. Uvidíme, jak to půjde. Člověk by měl mít vždy nějaký cíl. Aby mělo smysl to, co dělá.

Před týdnem nejlepší čeští sudí rozjeli akci, která by měla přitáhnout nové rozhodčí. Jak mladé do tohoto světa dostat?

Hlavní je mít rád fotbal. Druhá věc je nemít strach to zkusit. Je to zábava i dřina. Pro spoustu lidí mohou být motivací i peníze. V dnešní době je o rozhodčí dobře postaráno. Probíhají různá školení, vzdělávací programy.

Co vy osobně byste doporučila začínajícím rozhodčím?

Nemít strach a nepřestat po prvních nezdarech. Pokud je to bude bavit, mají velkou šanci se dostat nahoru. Musejí na sobě ale neustále pracovat. A hlavně chtít, to je nejpřednější.